Září 2013

Ty internety...

22. září 2013 v 21:49
O závislosti na moderních technologiích se poslední dobou hodně píše a diskutuje. Nejen o tom, že fungování nás jako civilizace už je na technologiích až příliš závislé a nikdo zdá se nepřipouští možnost, že se jednou mohou všechny odporoučet. Ale katastrofické scénáře nejsou to, co bychom si pouštěli do svých životů, zato naše osobní závislost na technologiích je daleko přítomnější. Není špatné, když člověk sleduje sám sebe, aby zjistil, jak moc se má o svou nezávislost bát. Jak slýchám od známých, někteří lidé opravdu mají k závislosti nakročeno, jsou přikovaní k "chytrým" zařízením a neunikne jim jediný nový příspěvek na facebooku. (Pokračování na http://www.chytrazena.cz/ty-internety-a-ja-24636.html)

Právo na brak

3. září 2013 v 16:05 Z literárních luhů a hájů
Tak si někdy pročítám internetové diskuse knihomolů a nestačím se divit, jaké téměř válečné nálady propukají, když přijde na přetřes literatura, která není tak úplně literaturou, ale spíš čtivem. Co tak pozoruji, vykrystalizovaly největší rozkmotřené tábory kolem dvou docela odlišných sfér: ženských románů s erotickými prvky (50 odstínů čehokoli a spol.) a kolem produkce Paula Coelho. Že každý úspěšný autor má své publikum i početné odpůrce, je přirozené. Jen mi někdy zůstává rozum stát nad tím, že jsou někteří tak militantní, a to především odpůrci populární literatury, že by neváhali zapracovat jako zkušení inkvizitoři a z knih dotyčných autorů si minimálně udělali pořádnou vatru na opékání špekáčků...
Že se někdo stane autorem bestsellerů má jistě své důvody a zřejmě jen zřídka spočívá úspěch v hloubce myšlenek, dokonalosti jazyka, vytříbenosti formy a nadčasovosti sdělení, i když i takoví by se našli. Kritéria pro úspěch v literárním byznysu (protože literatura, co si budeme namlouvat, byznys je) jsou prozaičtější a já tipuji asi takovýto výčet různě kombinovatelných možností: čtivá forma zahrnující buď spoustu dialogů nebo spoustu krátkých vět (což ale věděl už Hemingway), postavy, s nimž je možné se ztotožnit, srozumitelnost, minimum cizích slov, uvěřitelný alternativní svět, šokující, makabrózní nebo vůbec nějak nechutný námět, odkrytí tabu, případně napínavý příběh (v pradávnu si válečníci u táborových ohňů asi nevyprávěli příběhy o tom, že byli včera na procházce v lese a nic se jim nestalo…), láska (no comment), boj dobra a zla (všichni jsme jako děti poslouchali pohádky, ne?), vyvolávání hrůzy, vyvolávání rozkoše, vyvolávání klidu, vlastně sugestivnost v jakékoli formě, nenutí přemýšlet nad obsahem.
Suma sumárum, je celkem jasné, kde se bere popularita oněch kritizovaných bestsellerů. Ženské romány, které jsou katalyzátorem tužeb zasunutých v podvědomí nebo jen lákají provokativním námětem, přinesou vzrušení, oddech, únik z reálného světa, který spoustě lidí připadá příliš všední. Stejně fungují detektivky a kriminální romány. Nebo řada sci-fi a fantasy (autory, kteří umělý svět využívají ke společenské kritice nebo k varování před nadvládou technologií, můžeme zařadit směrem k závažné literatuře). Je snad něco hluboce intelektuálního v severských krimi, kde se to jen hemží masovými a vyšinutými vrahy a krev teče proudem? Jestli mají filosofický podtext nebo společenské sdělení, nějak mi to uniká, mají ale miliony čtenářů, což je zjevně legitimizuje, a žádná vlna kritiky je nedrtí. Je něco filosoficky stimulujícího v hororech a krvácích? V tradiční červené knihovně? Nejsou o nic horší ani lepší, a přece se proti nim žádná skupina čtenářů nevymezuje tak tvrdě jako proti módě ženských románů s neobvyklými tématy.
Možná jde spíš o novost, která provokuje. Proti rodokapsům se také tvrdě brojilo a dnes se na ně vzpomíná s nostalgií. Můžeme polemizovat, že v detektivce dobře zasazené do reálií si můžeme nenásilnou formou doučit historii nebo že tradiční dobrodružné romány mají dobrý vliv na morální vývoj mládeže, protože v nich vítězí čestní stateční hrdinové. Sama jsem si vytvořila plastickou představu o životě v Gruzii a Rusku druhé poloviny 19. století četbou románů L. A. Čarské (i když byla ženou, žádné romance se tam většinou neodehrávají, spíš jsou v nich na denním pořádku únosy a intriky, kindžály se blýskají s lačností po krvi na každé druhé stránce). Ale odpočinková funkce literatury je také důležitá. Pokud kritici žehrají na kvalitu obsahu a formy, domnívám se, že je pořád lepší sáhnout po braku, než si pustit nekonečnou telenovelu. Že knihy tohoto typu kazí vkus? Kdo si vypěstoval od dětství závislost na "krásné literatuře", toho brak nezkazí. A kdo ji nezná, toho nespasí, budeme-li mu vnucovat velké společenské romány.
S knížkami Paula Coelho se také roztrhl pytel. Kritici jsou k nim podezřívavější, protože on se na rozdíl od erotických románů tváří jako vysoká literatura. Ponechme stranou, jestli v dnešní době nějaké rozlišení vysoké a nízké kultury má smysl. Postmoderna přetrhala kontinuitu a setřela hranice žánrů a stylů k nepoznání. Knihy tohoto kontroverzního spisovatele neuspokojí člověka, který chce ke sdělení a myšlence dospět sám a čím ztíženější cestu má, tím víc se baví. Své myšlenky sděluje autor lehce, doslova těm nejširším vrstvám. Je to chyba? Řada čtenářů nemá potřebnou zkušenost, aby dokázali číst sdělení mezi řádky. Pro mnoho lidí zůstane Jméno růže detektivkou. Není jejich chyba, že jim nikdo neukázal, jak proniknout pod povrch, ale zájem a další čtenářská zkušenost je to třeba naučí. Coelho pro ně má to, co potřebují, sdělení napsané jasně, bez obalu. Někoho může smrtelně nudit, ale ještě kvůli tomu nemusí svolávat na hlavu autorovu plameny věčného zatracení. Konec konců, někdy se člověku nechce ani myslet a je rád, když to někdo dělá za něj, třeba spisovatel. Vím o několika lidech, kterým četba jeho knih pomohla k psychické rovnováze. A může se stát, že jim čtenář odroste jako dětskému oblečení a zatouží po sofistikovanějším materiálu.
Na diskusích kolem populární literatury a čtiva je děsivé především to, jak nesmiřitelně se zainteresovaní čtenáři k sobě chovají. Dialog zmizel, kompromis je neslušné slovo. Připustit, že protivník má byť jen ždibeček pravdy, je nepřípustné. Odpůrci prezentují své názory jako absolutní fakt a příznivci se okamžitě urážejí. Jako kdyby všichni zapomněli, že jde JEN o názor. Což by mělo být, mimochodem řečeno, i podstatou kritiky, jejího psaní i čtení. Uvědomit si roli názoru, ušetřili bychom si hodně sporů na všech kulturních frontách! A stačí tak málo k tomu, aby se drtivý soud zjemnil a dostal punc osobního sdělení. Třeba použít větu "Podle mého názoru…" Každý má právo některého autora naprosto nesnášet a mít chuť, řečeno po vzoru britského klasika, vzít danou knihu a tak dlouho ji otloukat o hlavu toho, kdo ji napsal, až ho zabije, potom ho pohřbí a tu knihu mu dá na hrob jako pomník a nakonec mu na tom hrobě zazpívat kuplet… Bohužel formulace ve stylu "Spisovatel/kniha XY je odpad." tak nějak implikuje, že si autor sdělení myslí, že odpad jsou i čtenáři dotyčného XY. A nic na tom nemění, když tvrdí, že to tak není.
Jsem toho názoru, že každý čtenář má právo holdovat čtivu, braku a oddechové literatuře vůbec. Vytváří pohodlný svět, který vtáhne a pomůže relaxovat, uklidnit nebo nabudit adrenalin, podle toho, co je zrovna potřeba. Někdy jsou dny, kdy potřebujete v knize řádku mrtvol, které zemřou zvlášť nechutným způsobem, protože vaše představivost se vyřádí a svět kolem zůstane ušetřen. Pokud nečtete s baterkou pod dekou, je to i šetrnější pro oči než střílet po skřetech v počítačové hře. Mívám potřebu braku, jako má někdo potřebu dát si panáka. Stejně dobře funguje humoristický román, ale těch je jako šafránu, protože legrace se dělá ze všeho nejhůř. A tak mám dohromady rozečtenu jednu psychologickou příručku, Čapka, sbírku od Nezvala, jednoho Fitzgeralda a k tomu brakový román Robina Cooka. Akorát 50 odstínů si nekoupím, protože erotických povídek je internet plný zadarmo.