Prosinec 2012

O psím počasí na Vánoce a tradici

23. prosince 2012 v 16:40
Tak koukám z okna, jak prší do pošmourného města, a napadá mě, jak moc člověku chybí příroda. I počasí, o kterém říkáme, že je "špatné", má svůj smysl, když člověk žije na venkově a žije se svým prostředím. S přírodou, to se rozumí. Že ve městě upadají tradice, to si člověk dovede vysvětlit i bez sociologie, i když je hezké umět si všechno odůvodnit pěkně vědecky i s odkazy na pomocnou literaturu. Prostě se ztratilo pouto, ke kterému je tradice ve skutečnosti připoutaná. Tradice je komunikace se světem, s přírodou. A prosím vás, jak chcete komunikovat s výlohami obchodů nebo s tramvajovými kolejemi (surrealisté a poetové všedního dne prominou, ale ti ovšem dovedou komunikovat s čímkoli). V přírodě je člověk chtě nechtě víc pověrčivý. Neslyšeli jste někdy v hlasu lesů pozdrav? Nezdálo se vám někdy, jako kdyby příroda mluvila, zpívala, stěžovala si, zdravila vás nebo se chmuřila nepřátelsky, když jste přišli do moc odlehlých míst, která nejsou zvyklá na člověka?
Kdo žil nějaký čas na venkově, dokáže se ještě v duchu zastavit a přesadit zpátky, zavzpomínat, podívat se z okna na ulici a uvědomit si, jaké že to máme roční období a že rozbředlá břečka pod koly aut znamená, že někde jinde se sbírá voda do zásoby na léto a v létě budou houby… Advent ve městě znamená světla, výzdobu, obchody, vemlouvavé reklamy, v posledních letech až moc útočení na člověka (hrome, máme přece jenom pět smyslů!). Ale venku, to je jiná, tam se stále přípravy na svátky vážou na běh roku, i když si užíváme příjemných vymožeností civilizace. Nachystat zrní pro ptactvo, až začne mrznout. Zazimovat zahradu, přičemž i nejpragmatičtější člověk sem tam něco prohodí ke své oblíbené růži nebo stromu. Výprava na chvojí je dobrodružná (dobrá, ve městě možná také, třeba když je náledí a do květinářství se jde s kopečka, a velký adrenalin je také přečíst si cenovky…), stojí víc námahy najít příhodný strom, nastříhat si větve a pachtit se s nimi domů po zasněžené stráni nebo rozblácené cestě a nezakopnout o vlastní holinku nebo ten kámen, co na jaře vymlela voda a nikdo ho nedal na krajnici. Vánoční výzdoba se dá na venkově chystat někde venku v kůlně nebo v dřevníku, kde můžete bezostyšně rozsévat jehličí a nebojíte se, že nedej bože ukápne trocha smůly na zem.
Když sněží, vidíte, jak se příroda zahaluje a jak stromky a keře mrkají z úkrytu před mrazem. Když mrzne, pochvalujete si, že bude napřesrok méně myší. Když prší, s podezřením se chodíte dívat k potoku, ale také cítíte přírodu pít. Máte radost, že vám ve sklepě zůstala jablíčka, taková, která na podzim nemůžete jíst, jak mají tuhou slupku a potřebují si pár měsíců poležet. Krmíte ptáky a omlouváte se jim, když zapomenete doplnit zrní a oni vyčítavě poposedají na větvičkách stromů na dvorku. Kočky víc jedí a spí a jejich kožich nabývá dvojnásobného až trojnásobného objemu (kdepak bytové micky, které se celý rok hřejí u radiátoru, ty sice trochu pelichají, ale nový kožich na zimu nepotřebují). A vidíte, že i ptáci se umí načepýřit proti chladu. Vnímáte také mnohem víc, jak zapadá a vychází slunce, a vnímáte blížící se slavnost slunovratu, který se jako pohanský základ Vánoc stále připomíná. A hlavně jste dennodenně s přírodou, tráva na vás ze sněhu vystrkuje lístečky, stromy si ukazují zasněženými nebo zkřehlými větvičkami, štěkot psů v noci hlásí, kde se přiblížily srnky na lup do zahrad nebo kde obchází liška kurník. A večer je tma, opravdová tma, která také mluví. Věci všednodenní se mísí se svátečními a všechny tradice vypadají daleko, daleko přirozenější, i když se jich dodržuje málo. Nejde skutečně o množství zvyků, ale o to, jestli jim ještě umíme dát smysl.