Listopad 2010

Další zastavení v choreografickém procesu

13. listopadu 2010 v 23:31 | LK
V pátek 12. listopadu se konala další pozorovací seance s choreografií Reen Václava Kuneše. Tvorba choreografie se chýlí ke konci a vzhledem k blížícímu se datu premiéry (15. listopadu) probíhá v atmosféře vrcholného soustředění. Ze zkoušek a projížděčky na sále vykrystalizovalo prostorové rozvržení, vidíme, jak je do představení začleněna postava hudebníka, ucítili jsme náznak light designu.

Je pozoruhodné, že ještě krátce před premiérou se v choreografii samé stále děje mnoho změn. Tanečníci více diskutují s tvůrcem i mezi sebou navzájem, ujasňují si své pocity, vnitřní prožívání konkrétních fází choreografie. Pracuje se na dynamice, korigují se detaily sladění pohledů a pohybů, rozmachu, délky kroků, jednotlivé rozestupy, celá prostorová orientace. Obměňují se některé prvky, představení se sice ustaluje, ale i tak zůstává ještě stále jako přelévající se améba v pohybu.

Není příjemné, že se choreografie (dvě premiérové a jedna reprízovaná, ale s velmi náročným svícením) mohou zkoušet na jevišti až sobotou počínaje. Velkou výhodou tohoto konkrétního kusu bezesporu je účast hudebníka na tvorbě, jeho konečné možnosti pravda závisí na zvukové vybavenosti scény, ale přes technické riziko je už dávno složkou představení, s níž se pracuje a počítá. Ale setkat se se světly až pár dní před premiérou je nezáviděníhodná situace, pro interprety i choreografa.

Choreografie o návratech se zatím zdá být pásmem zachycujícím nejrůznější momenty hledání, rozvažování, rozhodování, úmyslů a zvratů, které neodmyslitelně k tak složitému procesu patří. Klene se v pečlivě vyvážené struktuře k finále, které je ještě trošku zamlžené… Pohybového materiálu je tolik a výkony tanečníků nabité tak individuálním pojetím, že není možné sledovat veškeré součásti díla, lze jen těkat a vybírat si to, co právě zaujme nebo co je v zorném poli. Několik momentů se již nyní vrývá do paměti, ať jsou to konkrétní prostorová rozvržení, některé duety, detaily situací. Není to jen opakováním motivů, které nám jako divákům zůstávají v paměti. Nezapomenutelný je například duet Zuzany a Samira, kteří naprosto bezchybně ovládají svá těla, Zuzana s dokonalou rovnováhou zaujímá obtížně definovatelné pozice s podporou partnera tak samozřejmou, že se zdá, že jiným způsobem se ani pohybovat nedovedou. Nejedná se vlastně o přízemní akrobacii, pohyb plyne většinou velmi pomalu a napovrch vystupuje soustředění, ale ne silové. V postavách Rei a Kenta zůstává jakýsi odlehčený prvek, snad je to i tím, že Rei se často usmívá. Nina zůstává uzavřenější, ale zato ženštější, v pohybu i výrazu, se zasněnýma tmavýma očima upřenýma kamsi do dálky.
Oblíbeným prvkem se stává hra s rovnováhou, stejně jako náhlé proměny dynamiky a směru pohybu, velmi kontaktní tanec více tanečníků nebo využití spirály jako tenze v těle. Není tu téměř místa pro civilní pohyb. Motivy jsou v některých pasážích zřejmé, tápání v prostoru, hledání, zmatek, průzkum, rozhodnost, potíže, překážka, změna rozhodnutí, tanečníci si občas jsou oporou, občas se vedou, občas téměř zápasí, občas si zkříží cestu, občas souhlasí, občas se sjednotí, občas si protiřečí. Do choreografie zůstal zakomponován výstup s mikrofony a smyčkami s povely v národních jazycích určující činnost či její popření. Hudba doprovázející choreografii variuje, ale rytmický základ zůstává, v poslední třetině klesá až do monotónnosti, jako kdyby se vracela ke kořenům magických rituálů.

Ještě stále zbývají otázky. Je možné, ba pravděpodobné, že se světly a ve velkém prostoru získá choreografie jiné významy. Zdá se, že není zcela jisté ani definitivní zakončení finále. Na scéně, na jevišti se může stát cokoli. Objeví se nové symboly, jiné zaniknou, nálada a smysl naleznou nové vyústění. Už jenom to, že choreografie opustí žlutooranžový uzavřený prostor sálu Nové scény, musí přinést posun. Přenesení díla ze sálu o krok blíž k divákovi je zkrátka další velké dobrodružství.