Říjen 2010

Kritické dobrodružství s choreografickou tvorbou, část druhá

30. října 2010 v 0:53 | LK
Ve středu 27. října se účastníci kritického workshopu se 420PEOPLE opět přiblížili tvůrčí atmosféře nového díla. Na programu byla nejen exkurze za novou choreografií Václava Kuneše, ale poprvé se k předvedení rozpracovaného díla rozhodla také Nataša Novotná se svou prvotinou.

Baletní sál na Nové scéně Národního divadla už viděl mnoho tančení a experimentování a s Václavem Kunešem a 420PEOPLE do něj vstupují nové metody a nové trendy. To, čeho jsme byli svědky onoho odpoledne, se podobalo výzkumu jedné z metod, jak pracovat se smyslem pohybu, jeho usměrněním, vedením a s porušováním vytyčených pravidel.
Jeden střípek taneční mozaiky, který možná zapadne a už se s ním nesetkáme, nebo počátek promyšleně vystavěné herecké a taneční akce? Zdá se, že jsme byli u prvního pokusu o provedení nápadu v praxi. Václav Kuneš zkoumá využití záznamu mluveného slova jako indikátoru, impulzu, vodítka, směrnice. Tanečníci operují s předem danou nebo individuálně upravenou větou, prostým sdělením, oznámením úmyslu, popsáním jednoduché pohybové akce. Z jejich hlasů nahraných do smyčky se rodí série oznámení, která mají funkci příkazu. Udělám to, co jsem si předsevzal, nebo se rozhodnu pro pravý opak? Volba je k dispozici a záleží na tanečníkovi, do jaké míry ji využije. Od prostého uskutečnění plánované akce přes odchýlení ze směru, změny dynamiky nebo úplné odmítnutí instrukce se tři tanečníci pozvolna rytmicky sjednocují, do prvotního mnohdy civilního pohybu se vkrádá větší a větší stylizace a při možnosti využití již naučeného pohybového materiálu se postupně dojde až k synchronizaci. A zase znovu, s obměněným slovem, s jinou intonací a jiným detailem pohybové akce. Hudebník je zde tentokrát ve funkci zvukaře, ale jeho místo nakonec dostane jasnou konturu, protože chvíle, kdy se potichu začne ozývat jeho elektrický kytara, je impulsem ke změně.
Pozoruhodná ukázka hry s jedním nápadem, o které nikdo nemůže s jistotou říct, jaké ponese plody.

Následná téměř-předváděčka choreografie Nataši Novotné nás již stavěla do pozice diváků, nicméně diváků, od kterých se očekává přímá zpětná vazba. Je to tedy neobvyklý prvek v tvorbě, kdy se autorka choreografie odváží konfrontovat nehotové dílo s divákem a načerpat novou inspiraci z jeho bezprostředních reakcí.
Asi dvacetiminutové dílo slibuje příjemný zážitek, procházkou řadou situací, událostí, bodů a zastavení v životě ženy, která se divákovi chystá otevřít své nitro. Ačkoli nevíme, jak dotvoří atmosféru světla, projekce a možné scénické prvky, už teď je zřejmé, že choreografie bude od prvního do posledního okamžiku nabitá energií, kterou Nataša ve svém sólu rozdává plnými hrstmi. Využívá své schopnosti udržovat stálý dialog s divákem a všech možností, které jí dává její křehké a plastické tělo. Soustředí se na detail gesta i prostorové rozvržení, udržuje pomyslnou dramaturgickou linku (s níž mnohý současný tvůrce pracuje, ač by se na první pohled zdálo, že dnes není tvorba svázána žádnými pravidly). V choreografii se může ještě leccos změnit, ale jistě se nezmění příjemná atmosféra, ve které se mísí uvolnění s napětím v okouzlující struktuře. Nataša sáhla k choreografické výpovědi ve chvíli, kdy už má skutečně co říct, a na koncepci jejího kusu je to znát.

Kritické dobrodružství s choreografickou tvorbou, část první

17. října 2010 v 11:48
Neděle 17. října kolem druhé ráno

Myslím, že se tomu říká iniciativní blbec, když se člověk pouští do něčeho, o čem netuší, co to bude mít za důsledky. Myslím, že by mě docela bavilo, podílet se na nějakém semináři, wokrshopu nebo projektu, pokud by mě právě nečekala velmi důležitá zkouška, nečelila jsem tlaku rodiny stran fiskální politiky a neměla velké potíže mezi tím vším najít rovnováhu, k tomu nepočítám denní studium, doktorandské studium a jisté osobní citové nesrovnalosti - sorry, jestli to začíná až moc osobně, ale pokud se nepletu, od toho přece blog je, aby se člověk takříkajíc vyblil, jak potřebuje, nebo ne?

Zatím nevím, co bych si měla z téhle akce odnést. Když už jednou v něčem takovémhle jedu, samozřejmě neuteču, ale budu se asi snažit spíš přijít s mezioborovými "vpády" mezi mediálními studii a taneční vědou a budu se snažit upozornit na některé koncepty, které my na médiích používáme a které, jak se domnívám, jsou aplikovatelné na tanec v nejširším smyslu, ať už ho vnímáme jako komunikační kód, kulturní aktivitu, produkt kulturního průmyslu atd. Adorno, Althusser, Gramsci, Fiske, to jsou jen některá jména, která jsem si v posledních dnech připomněla. Kulturální studia, kritické teorie (nejen médií), nastolování agendy, symptomatické čtení, vepsaný čtenář, sémiotika (zde musím přiznat, že k tomuto oboru spíš vzhlížím, než že bych mu vnitřně rozuměla)… a asi mě napadnou ještě desítky dalších přístupů a pojmů slučitelných s tématem tance, než tohle všechno skončí.

Psaní recenze považuji za rutinnější záležitost než jakési shrnutí dojmů a psaní na dané téma. Je pravda, že do taneční publicistiky jsem se kdysi pustila svévolně, ale trvá to už tolik let, že chtě nechtě, přijala jsem určité zvyky a držím se určitých schémat či postupů, která prozatím nechci měnit.

Před dvěma lety, kdy jsem ještě hodně fotografovala, jsem byla se 420PEOPLE u zrodu choreografie Golden Crock, potom po roce jsem viděl oprašovačku a generálku A Small hour ago. Myslím, že i nynější choreografie bude vznikat způsobem, který znám, i když se určitě posune jinam než předchozí práce a může být dobrodružné být při tom. Znalost prostředí je pro mě spíš nevýhodou, sál Nové scény znám jako prostor určený k tréninku a ne k pozorování, zkrátka i z pozice amatéra, lapidárně řečeno když vidím tyč, mám nutkání se k ní postavit a ne si pod ní sednout. Na druhou stranu pohled zaměřený hledáčkem fotoaparátu je zkreslený soustředěním na hledání záchytných bodů, okamžiků, kompozice, věčný boj se světlem, které je na NS bez blesku naprosto nedostačující a jeho barva způsobuje spolu s barvou podlahy a stěn takové zkreslení, že bez použití speciálního objektivu jsem byla vždy nucená převádět všechno do černobílé. Teď nemusím myslet na vizuální stránku celku a mohu se soustředit na pohyb… ale pak ho zase prožívám moc, je mi na obtíž analyzovat, mám pocit, že ho cítím ve vlastním těle a raději bych byla na té druhé straně. S modernou sice teprve začínám, ale už se nemohu dočkat, až její principy, které právě poznávám a prociťuji, vyzkouším na konkrétním pohybovém materiálu. A tenhle se mi zatraceně líbí……..

Dobrá tedy, jsme zde proto, abychom se učili a pozorovali, ALE do jaké míry máme právo ochuzovat diváka o vlastní pocity a zážitky? Když mu rovnou prozradíme pointu celé choreografie a budeme mu popisovat pohybový materiál, není to tak trochu podpásovka? Kdybych byla divák, nechtěla bych vědět, co se děje v zákulisí, nebo spíš věděla bych, že to ovlivní moje vnímání a byla bych v tom moc opatrná… pokud já osobně jsem kdy chtěla poznat tvorbu choreografie, průběh zkoušek a všechno kolem, impuls byl z pozice člověka, který se zajímá o konkrétní lidi, ať už choreografy či interprety, protože je poznal a cítí se s nimi spjat víc než divák, kterého dělí bariéra opony a celé kouzlo divadelního umění. Bylo to užitečné pro mě osobně, vidět jisté lidi v jistých situacích, poznávat je blíž, ale byl to pohled někoho, kdo už je zaujatý a kdo přestoupil pomyslnou hranici na stranu tanečníků a tvůrců. Proto bych i nyní ráda doporučila nám všem: nesnažme se potenciálnímu divákovi sdělit vše, s čím se stkáme, abychom mu nepředávali znalosti, které vlastně mít ani nechce, nepřipravili ho o vlastní zážitek.

Jak již jsem řekla, určitý módus operandi při tvorbě choreografie jsem čekala, a naplnil se. Václava Kuneš jako choreograf, co jsem si troufla odpozorovat, má přesnou představu o rámcové koncepci svého díla, čerpá ale mnoho z individualit tanečníků. Základní nálady jsou známé, jejich konkrétní zpracování však nikoli. Budeme svědky skutečně tvůrčího procesu, protože to hlavní se vždy odehrává přímo na sále v interakci s tanečníky. Choreograf dbá na kvalitu pohybu, snaží se usměrňovat a objasňovat svou představu o směřování a druhu energie, dává volnost svým interpretům, ale omezuje ji určitými pokyny. Sami jsme měli možnost vidět, že je třeba v určitém okamžiku dán rytmický podklad, který musí každý respektovat, ale v jeho rámci může nakládat s pohybovým materiálem po svém, tak mohou vzniknout zcela samovolně nové kombinace použitelné v další práci. Nakonec dojde k přirozenému sjednocení, protože tanečníci jsou lidově řečeno naladěni na stejnou vlnu, je zde jednak ochota ke vzájemnému prociťování téže situace podobným způsobem, je tu také vodicí funkce rytmického doprovodu, která postupně a pomalu sjednocuje individuálně rozrůzněné tendence do jednoho přirozeného proudu. Nikdo nemá pocit, že by byla narušována jeho suverenita, vše se děje s pochopením, srozumitelně, jaksi samozřejmě. S tm souvisí ono "ticho" na sále, které některé pozorovatele zarazilo. Je to přirozený výsledek určitého souznění tanečníků, kteří přijali společnou tvůrčí cestu - její narušování by bylo kontraproduktivní a každý to ví, proto není problém udržet se na stejné "vlně", protože je tím také dosaženo příjemného pocitu sounáležitosti, který ani nemusí kotvit ve vědomě smyslové rovině vnímání. Mnozí z nás cítil rytmus hudby, ale pro aktivní vnitřní spolupráci je nutné vnímat i samotné tanečníky a to, jak pracují s energií a poznenáhlu ji propojují a sjednocují, a potom neztrácejí vzájemnou provázanost ani v odpočinkových pauzách. Je to obdobné jako požadavek kladený na diváka při sledování takového druhu choreografie, jakým je Last Touch Jiřího Kyliána, kde je napojení na zpomalený pohyb naprosto základní nutnost pro určité prožití díla.

Měli jsme se věnovat charakteristikám jednotlivých interpretů… budiž, ale tady bych také byla na vážkách, zda to nenechat na divákovi, nejsem přítel předčasných soudů. Ale musí-li to být, začnu od těch, které znám. Zuzana Herényiová a Milan Odstrčil jsou členové souboru Laterny magiky. Zuzana nemá klasické taneční vzdělání, ale patří mezi nejlépe technicky vybavené tanečnice v souboru. Už jsem jednou na jiném místě psala, že obdivuji její osu v piruetách, a klidně to napíšu znova, i když v Kunešově choreografii zatím není nijak zvlášť točivé místo ;-). Zuzana jako tanečnice působí spíš maskulinním charakterem, pohybově i typově, má atletické tělo s výbornými dispozicemi, ale nakládá s ním tak razantně a energicky, že jí to až zbavuje ženskosti. Milan Odstrčil má v sobě něco z klukovské klackovitosti, hodil by se k němu hip hop a podobné spíš agresivní styly, má někdy víc energie, než dokáže ovládnout a nasměrovat, ale daří se mu stále lépe a lépe. Samir Calixto, brazilský tanečník, kterého jsme už viděli v choreografii Wall to Wall a myslím, že i v Golden Crock (místo Francesca Nappy) má v sobě pružnost a ohebnost divoké šelmy, energii zadržuje hluboko v nitru a dává nahlédnout jen na zlomek svého potenciálu. Nevím, jestli je vyškolen i v klasické technice, ale pokud ano, skokové variace by v jeho podání musely být zážitek… Japonský tanečník, jehož jméno jsem nezaznamenala, či snad ani nebylo řečeno, přináší určitý druh humoru či lehčího pojetí tance, na první pohled nevniká, ale jeho místo musí postupně vykrystalizovat v něco zcela svébytného. Tanečnice, o níž jsme se dozvěděli, že je brazilského původu a jmenuje se Nina, je jemnou a křehkou esencí ženství, působí spíš jako baletka než interpretka současného tance, je však evidentně schopná vyrovnat se s mnoha různorodými styly, a jako kdyby i své dispozice dávala znát jen mimochodem. Zdá se, že ji Václav Kuneš vyhledal podvědomě jako alternaci Nataši Novotné, která je zaneprázdněna tvorbou vlastní choreografie, jinak by to jistě bylo její místo. V této fázi jsme ještě neviděli poslední tanečnici, ženu Václava Kuneše Rei Watanabe. Pokud se v poslední době jako interpretka náhle neproměnila, můžeme se pokusit včlenit ji do stávající kohorty jako druhý ryze ženský prvek, tanečnici dbající na kvalitu pohybu a přesně detailní načasování taneční i herecké akce, která se zdá mít energii pohybu i emoce zcela pod kontrolou a uzavřenou spíš v sobě, někdy ale právě touto zdánlivě přesně plánovanou akcí problesknou aktivní a bezprostřední prvky pohybového dialogu s tanečním partnerem.

My jako diváci jsme se ocitli téměř na samém počátku tvorby, ve chvíli, kdy se tanečníci teprve seznamují s tanečním materiálem, která se bude přetvářet do výsledné formy, ač podle určené dramaturgické linky. Není pochyb o tom, že postupně nastane chvíle, kdy se tanečníci začnou formovat do párů a skupin a uvidíme mnoho kontaktní práce, ostatně už teď jsme viděli, že se připravují na pečlivou práci s těžištěm, váhou, vychylování z osy … To souvisí právě s onou kvalitou tance, na níž choreograf trvá, na logičnosti pohybu, který stále podléhá zákonům akce a reakce. Budeme svědky logického procesu, kdy každý pohyb má svůj původ v prvku předchozím a choreografie se bude rozvíjet postupně jako argumentace v dialogu, s čím dál větším zapojení intuice tanečníků (jistě nebylo už teď možné si nevšimnout, že komunikace s interprety je důležitou součástí tvorby), s využitím přímé reakce i například pomocí impulsů v pohledu apod. Vždy bude v popředí, aby ta či ona pohybová vazba "dávala smysl", což neznamená, že by měla něco popisovat, ale že by měla působit jako něco přirozeného. Domnívám se, že popis prvků a pohybového slovníku by také budoucímu diváku představení spíš ukrátil potěšení z objevování.

Co se hudby týče, domnívám se, že k ní by se detailně měl vyjadřovat jen člověk v příslušném směru vzdělán. Podle mě je logickým důsledkem toho, že se primárně zabýváme jinými oblastmi, že v našich textech je hudbě věnován menší prostor a obávám se, že kdybychom se bez odborných znalostí pouštěli do hlubších soudů, bude výsledek nepříznivý pro nás i pro čtenáře. Co lze usoudit o hudebním doprovodu tohoto konkrétního představení? Velkou výhodou je, že autor hudby je zároveň druhou profesí tanečník, proto nemá obtíže vžít se do situace, přizpůsobovat se tanečníkům i choreografovi, ačkoli jeho pohled se může v dílčích okamžicích lišit. Jeho přítomnost na sále je oživující prvek pro pozorovatele, ale snažíme-li se analyzovat pocity kolem sebe, poznáme, že hudebník je součástí taneční skupiny v daném okamžiku a dokážeme rozpoznat jeho úlohu. Viděli a slyšeli jsme jen malou ukázku, která může být základem, na němž vyroste choreografický i hudební materiál na hony vzdálený základní inspiraci. Prozatím hudba vyrůstá na jasném pravidelném rytmu, rezignuje na melodii a využívá násobených smyček, které autor sám na místě vytváří (po pravdě, jsem radši, když je mi jako divákovi tvorba mnoha částí představení ukrytá, protože když vím, jak dílo vzniká ve všech svých detailech, kde je místo pro divadelní poetiku a iluzi??). Onen pravidelný rytmus nás odkazuje ke kořenům tkvícím kdesi u pravěkých ohňů, u kořenů společných tanci i hudbě, kdy byly ještě spojeny v jeden celek utilitárně zamřený na vytvoření atmosféry a vtažení tančících (pod odborným dohledem šmana) do transu či stavu s ním hraničícím při prastarých magických obřadech. Proto dnes holduje mládež hromadným návštěvám koncertů, kde zažívá pospolitost silnou jako kolektivní vědomí, proto nás některá hudba vybičuje k aktivitě a jiná ukolébá. Konečně hudební sluch není samozřejmostí, ale aby se člověk nedovedl napojit na rytmus, to už je výjimka. Pravidelný rytmus vycházející možná ze srdečního tepu (nebo jej vědomě porušující) nás provází od úsvitu věků. Taková je zatím i hudba k tomuto představení, s důrazem na první dobu se stále opakuje jeden motiv, rozrůstající se či zjednodušující, ve stejném rytmu (nechtěla bych přísahat, že je to čtyřčtvrteční rytmus, ale domnívám se, že ano).

V původním textu jsem měla závěr, který logicky završoval všechny předchozí odstavce, nepamatuji se však, jak jsem k němu došla a co bylo jeho obsahem, takže končím poněkud neuzavřeně, ale na víc nemám kapacitu… Jo už vim, pohybová paměť. Myslím, že je mezi námi konzervatoristka, takže k tomu určitě má co říct fundovaně, ale za sebe si myslím, že roli hraje talent, ale i výchova a včasné ovlivnění. V době, kdy se teprve vytvářejí v mozku dráhy, spojují se synapse a člověk jako dítě se snadno všechno učí, tehdy se formují návyky tanečníka, jeho mysl, mysl nikoli jako abstraktní vědomí, ale zcela konkrétní hmota mozková. My amatéři máme s tím své zkušenosti, máme-li co do činění s profesionály. Proto není můj obdiv o nic menší, říkám jen obdiv a ne údiv, protože jde o fyzicky popsatelné a dokazatelné mechanismy, z nichž mohu být a jsem unesená, ale vím, že mají materiální podstatu. Pro srovnání nemusím chodit daleko, stačí různé workshopy a letní kurzy, kdy studentky z konzervatoří za hodinu zvládnou to, s čím my, prostý lid, bojujeme čtyři dny s nervy v kýblu, protože víme, že závěrečné měření sil dopadne výrazně v náš neprospěch. Domnívám se, že je to právě spíš pohybová paměť a jevištní zkušenost od dětských let než zvládnutí určité taneční techniky, co dělí vrstvu profesionálů a amatérů.

Užitečná sobota tanečního kritika a její vedlejší účinky

17. října 2010 v 11:43 | LK |  Fejetony a sloupky

Sobota 16. října večer

Bývaly doby, kdy jsem se vším bývala hotová ne včas, nýbrž předčasně, a držela jsem si prvenství v úkolech i v dochvilnosti. Když jsem navštěvovala gymnázium, chodívala jsem na první hodinu tak brzy, že mi školník musel otevřít třídu. Později jsem se domnívala, že uzávěrka a deadline jsou opatření zřízená pro lemply a budižkničemu, na rozhovory jsem se dostavovala s patnáctiminutových předstihem (a celodenní přípravou). Postupem času musím konstatovat, že to vše bylo patrně způsobeno absencí skutečných povinností. A žasnu nad srovnáním. Pravda, onehdy minulé pondělí se mi stalo, že jsem do jedné ze svých škol místo ve tři čtvrti na jedenáct přišla v devět, ale to nebylo způsobeno mou starou dochvilností, nýbrž přechodným pomatením smyslů (den poté jsem přecházela na červenou a včera jsem se pro změnu domnívala, že není půl třetí, nýbrž půl druhé, což je při přesně rozvrženém dni problém…no ale jinak jsem docela normální). A co se týče těch uzávěrek, musím s politováním konstatovat, že jsem se posunula na samý konec žebříčku, protože v posledních měsících bylo vždy nutno udělat ještě to a to a to a… A nic zatím nesvědčí ve prospěch změny. Co že se zase stalo ze včerejška na dnešek? Inu nic jiného, drazí přátelé, než že jsem zničená, utahaná, nevyspalá a po stěhování. O tvůrčím prostředí se mohu nechat leda zdát (nebo radši ne, dneska se mi zdálo něco mnohem zajímavějšího).
Po včerejším odpoledni plném dojmů jsem se odebrala učinit zadost menšímu společenskému závazku a přišedši domů relativně včas v deset hodin, ulehla jsem na postel v domnění, že během deseti minut načerpám síly, otevřu notebook a začnu tvořit. … Vzbudila jsem se v půl deváté ráno, oblečená, nalíčená, a patrně jen zásluhou toho, že mě tlačila čelenka, kterou jsem měla celou noc ve vlasech. Pokud se domníváte, že tehdy nastal ten pravý okamžik k tvorbě, jste na omylu, neboť program dne byl stanoven již dávno rodinnou radou. Víkend je totiž jediný čas, kdy jsme schopni se v našem novém bytě shromáždit v pracovní pohotovosti a začít zvelebovat. Sousedé nás musí přímo milovat, neboť i minulou sobotu jsme celou sekci oblažovali od osmi ráno do pěti odpoledne vrtáním, a snad bylo tentokrát vzato jako polehčující okolnost, že otec sáhl po vrtačce až v půl desáté.
Takové zvelebování nové domácnosti se podobá mystickému náboženskému úkonu nebo čajovému obřadu. Ve své přípravné fázi zahrnuje vyklízení ploch, na které je potřeba umístit desítky krabiček, kelímků, pytlíčků a nádobek s nepřeberným množstvím vrtáků, hmoždinek, vrutů, šroubků, háčků a dalšího, přesně popsaného a utříděného náčiní, aby v čele stanula změť kabelů a prodlužovaček korunovaná vrtačkami a kladivem. Všechny tyhle propriety mě ve skutečnosti už od dětství přitahují. Když vidím to boží dopuštění na pultech a kuchyňském stole, přenáší mě to dvě stě kilometrů a dvacet let pryč, někam do dědečkovy úžasně nepřehledné garáže. Bývalé garáže, jejíž neautomobilistický obsah přetekl do té míry, že automobil se jednou odstěhoval do přístavku k domku a bývalá garáž se stala dílnou. Protože se této části domu zhusta užívalo jako přijímacího pokoje pro pánské sousedské návštěvy a babička do ní jen s hrůzou nahlížela, začalo se jí říkat po vzoru anglickém "klub". Náš klub ale nebyl pravou dílnou, protože dědeček není pravý kutil, má však v sobě něco z hrabalovské shánčlivosti po věcech, které by se mohly hodit. Nejsa instalatérem, měl (a má) přesto řádnou sbírku trubek a kolínek, kohoutků, starých těsnění a podobný vercajk, a nejsa elektrikářem, má přesto porůznu ukryty spousty vypínačů, koncovek, kabílků a drátů. Hřebíky a šrouby by mohl počítat na stovky, záplava pixel se zbytky barev, maziv, ředidel, supermogulu a bůhvíčeho všeho, na nichž se zhusta skví výrobní značka s dovětkem "národní podnik ten a ten", takže o použitelnosti obsahu možno s úspěchem pochybovat; kladiva, kleště, šroubováky, desítky háčků vyrobených ze zcela nepravděpodobných materiálů, dřevěné špalíčky, odřezky, třísky, panova flétna vyrobená ze stvolů křídlatky, starý zavařovací hrnec, kýble s naštípaným dřívím, prázdné (a plné) lahve od nápojů na posilněnou, místo ponku špalek… Když jsem byla opravdu malá, měla jsem touhu, aby v klubu bylo uklizeno, i chápala jsem se některého z méně ušpiněných hadříků a jala se smýčit plochy, na které jsem dosáhla, vyrábějíc ještě větší zmatek v již tak neorganizovaném soukolí. Pak jsem přišla na to, že některé prostory chtějí žít vlastním životem a člověk je jen jejich hostem. Nic nemůže dostihnout atmosféru našeho klubu ani jeho vůni, která vzniká jen charakteristickým spojením všech nepoužívaných předmětů, které v něm dýchají a žijí. Proto je uklidňující se do něj vrátit aspoň na dálku. Proto ve mně odjakživa zápasí sklon ke grafomanství, zděděný patrně geneticky, s touhou stát se pánem takového království… možná i trochu víc uklizeného. Jak jsem pokaždé obdivovala některé vzorně uspořádané garáže sousedů, kde stěny lemovaly klíče srovnané podle velikosti a podlaha se skvěla čistotou! Zamilovala jsem si některé nástroje, zejména srp a ruční pilu (před lety jsem konečně dostala vlastní, samozřejmě se švédským plátkem), až nedávno mi bylo umožněno spřátelit se s kosou. Mám ráda vše elektrické a nesnáším to, co jede na benzín, protože benzínové motory nadělají zbytečně moc randálu. Elektrická pila si melodicky zpívá, benzínka vydává opilecký ryk. Cirkulárka pravda běží na elektřinu, ale ani s tou jsme se neskamarádily, ale tichá elektrická vrtačka je dobrá společnice. Baví mě být u toho, když vzniká hmatatelný výsledek. Mytí nádobí a vytírání, to jsou práce, které není vidět, ale když jdete věšet obrazy, připevňovat police a vitríny, to je jiná, to jsou změny trvalé a vážné, tam když se seknete s libelou, máte po žížalkách.
Doma samozřejmě vrtá otec, já spíš stojím v pozoru s vysavačem a hledím si ušetřit další práci, zvlášť v těchto dnech, kdy máti ulehla s virózou (já bych taky ráda, ale nemohu si toho klidu dopřát, tudíž se snažím stimulovat imunitu psychickými příkazy). Suma sumárum jsme dnes zkulturnili tak třetinu bytu. V kuchyni máme na kontě řádku drátěných programů, háčků a udělátek ukotvených ve spárách dlažby, na chodbě se skví několik obrazů a vitrínky připravené pozřít část mé sbírky minerálů, další už čekají v mém pokoji spolu se zrcadlem a pár policemi na knihy. Možná se to zdá málo, ale věřte nevěřte, s utíráním nábytku a vydrhnutím podlah jsem skončila po šesté večer. Abych byla upřímná, před polednem za námi dorazili prarodiče, mimo jiné s kachnou a bábovkou, takže hodinu a půl jsme si dopřáli na oběd a první fázi trávení. A kolem čtvrté jsme si dovolili asi patnáct minut na kávu… Ale má to svoje, tahle práce, člověk pronikne do samotné materie a podstaty domu, posuďte sami: když vklouzne vrták snadno do zdi a víří kolem červenooranžový prach, je nabíledni, že jste u cihlové zdi. Ale když to ne a nejde, když se vzpírá, skučí a chce se mrcha ohnout nebo zlomit, a odstřikuje u toho šedobílou suť, pak vězte, že jste narazili na železobeton. Jinou písničku zase zahraje u sádrokartonu, do kterého ale musíte mít jiné vruty a nedají se na něj věšet ani vitríny na minerály, ani police s knihami, pokud nechcete učinit přepadovou návštěvu u sousedů (a na to je i tak přece jen lépe použít dveří, někteří lidé jsou totiž poněkud upjatí, co se soukromí týče).
Musíte uznat, že tahle tvůrčí činnost má cosi do sebe. Ale že je trochu vzdálena vznešenému počínání veršotepsů, krasopísmáků a novinářské havěti. A skákat jen tak diskurzu do diskurzu během jednoho dne, to věru není lehká věc, zvlášť když se přidává svědomí s jasným imperativem - už ho slyším, jak mi našeptává vlídné poučení "Koukej se učit na zkoušku, vole, nebo tě vyrazej i s futrama"… Učiním tedy krátký pokus vžít se do žurnalistického univerza, ačkoli tím ztrácím drahocenný čas studijní…

Potřebuje taneční inscenace návodný text v programu?

16. října 2010 v 23:29 | LK |  Zápisník
Potřebuje taneční představení ke svému pochopení text? Ptejme se spíš, jestli potřebuje návod nebo výklad. Tanec již sám o sobě je textem, který čteme, stejně jako je filmový text nebo televizní text. Okamžik probíhajícího představení je jednotným okamžikem kódování a dekódování onoho textu, ale v mnohem složitější a komplikovanější podobě. U choreografie a tance nemůžeme beze zbytku aplikovat tuto oblíbenou metaforu Stuarta Halla, využívanou v kulturálních studiích, ale přesto se domnívám, že jde v mnohém o obdobný proces. Kódování a dekódování jako koncept bývá aplikováno na televizní text při výzkumu, do jaké míry se shoduje záměr podavatele a porozumění adresáta a jeho ztotožnění s předkládanými myšlenkami. Tvůrce uměleckého díla je v obdobné pozici: snaží se recipientu-divákovi předložit text, v němž můžeme dekódovat jeho sdělení. Nefunguje tu ale rozdělení kódů na straně čtenáře, tedy čtení v dominantním, vyjednaném nebo opozičním kódu, tak si můžeme vyložit mýdlovou operu, ve které stopujeme prvky ideologie, ale ne tanec, protože u něj nepředpokládáme obvykle persvazivní funkci. Pozice autora, tvůrce je tu ale podobná, protože autor často také chce, aby jeho sdělení bylo porozuměno. I pokud vytvoří kus tak vědomě roztříštěný, aby jakémukoli jednoznačnému porozumění zabránil, je za tvorbou úmysl, který odkrýváme.
Text k představení přidává tvůrce, a tím manifestuje touhu, aby mu bylo rozuměno. Můžeme se na věc podívat tak, že přiznává, že jeho dílo bez doprovodného výkladu nemůže být pochopeno, tak jak zamýšlí, a proto pomáhá divákovi. Pomáhá ale spíš sobě, jeho zájmem je něco sdělit a vést čtenáře k porozumění. Pokud by autor rezignoval na to, aby divák rozluštil jeho sdělení předpokládaným způsobem, dal by mu tím víc interpretační svobody. Doprovodný text, motto, citát, jakýkoli doplněk k dílu recipienta předem ovlivní, začne toto sdělení v choreografickém textu hledat. Z pohledu diváka je text někdy matoucí. Divák ve své imaginaci chápe dílo jiným způsobem, než jaký vyplývá z vodítka poskytnutého textem. Je to totiž především jeho zkušenost, jeho pohled na svět, jeho momentální duševní a fyzické rozpoložení, co formuje vnímání díla a následnou interpretaci. Divák unavený po celodenní práci, usazený na nepohodlných schodech v temném prostoru a sledující abstraktní pohyby chatrně nasvícené taneční scény má zcela jiné pocity než divák odpočinutý, schopný soustředit se na šero a v tu chvíli vnitřně otevřený všem dojmům. První vidí před sebou cosi nepochopitelného, pohyb beze smyslu, narůstá v něm vztek z toho, že špatně rozeznává tanečnici, druhý se vžije do toku pohybu, přivykne svíčkám a jeho zážitek se připodobní meditaci.
V různých životních etapách vidíme ve stejné choreografii jiné symboly, řekněme jiné příběhy, protože za vším stále automaticky příběh hledáme (žije-li lidstvo příběhy tisíce let, nezbaví se potřeby chápat lineárně během desítek let ani jednoho století).[1] Co včera vypadalo jako souboj se nám příště může jevit jako vyjednávání, jindy jako metafora nějakého věčného mýtu, protože sami prožíváme něco jiného a naše sebeprojekce do díla ovlivňuje, jak jej vnímáme. Je můj osobní dojem, že díváme-li se na nějaké umělecké dílo, hledáme v něm to, co je nám blízké, čím, populárně řečeno, v tu chvíli žijeme.
Pokud se v programu dočteme, že choreografie byla o něčem úplně jiném, než jsme se domnívali, vznikne v nás možná dojem, že s námi jako diváky není něco v pořádku, že tenhle typ představení není pro nás, když ho neumíme pochopit. A zapomínáme, že současné umění nám dává především možnost využít nekonečnou paletu interpretací. Polysémie choreografického, pohybového textu je téměř nekonečná, ačkoli v rámci určitého kulturně historického kontextu (existují meze, které nepřekračujeme, ačkoli si to neuvědomujeme, například symbolika barev, jejíž vnímání je kulturně podmíněné). Pomůžeme-li si opět mediální oblastí, je to např. John Fiske, který říká, že význam textu není jeho vnitřní vlastností, ale vzniká až na straně recipienta jako produkt jeho setkání s textem. (Fiske tuto skutečnost nazval trefně "sémiotickou demokracií"). Proč nevyužít této svobody maximálně?
Existuje jistě množství diváků, kteří být vedeni chtějí. Rozčiluje je, když jsou vrženi před nelineární text, který nemá uchopitelnou narativní strukturu nebo estetický zážitek vycházející z vžité představy krásna (klasická variace byť zcela vytržená z kontextu baletu se nám prostě "líbí" …obvykle). A je tu vždy otázka situačního kontextu, jinými slovy, někdy není vhodná chvíle na Marcela Prousta a jdeme si raději přečíst realistický román nebo detektivku.
Možná ještě stojí za zmínku určitá odlišnost v situaci, kdy máme co do činění se současným tancem, současnými projekty na straně jedné, a tradicí velkých dějových baletů a dalších představení v kamenných divadlech na straně druhé. U dějového baletu je doprovodný text důležitější, protože toto dílo nepředpokládá volnou interpretaci. Estetický, emotivní prožitek je tu přítomen stále, ale požadavek srozumitelnosti je prvořadý. Možná bychom mohli říci, že i tady se jedná o omezení, že i zde lze vykládat děj nejednoznačně, ale jde zde také o určitou ritualizovanou konzumaci kulturního textu, kterým je představení, a součástí tohoto procesu je, že diváci mají shodné východisko - znalost děje, která je tedy zaručena jeho písemným shrnutím.
Jak tedy naložit s vysvětlujícím textem v případě současného díla? Mnohdy by k naznačení autorského záměru stačil název, bližší objasnění nás jako recipienty uměleckého díla mate. Záleží spíše na autorovi, do jaké míry cítí potřebu obsah svého díla vysvětlit, do jaké míry chce čtenáře svého kulturního textu navést k porozumění blízkému jeho záměrům nebo mu naopak dát volnost. Samozřejmě pokud autor tvoří proto, že se chce podělit o jisté dojmy, pocity, příběh, pak chce aby byly vnímány a rozpoznány, je pochopitelné, že s tímto záměrem se divákům svěřuje. Je však otázkou, má-li toho docilovat doprovodným textem v programu nebo spíše věnovat větší pozornost srozumitelnosti slovníku, který v tvorbě používá. Bylo by nesporně zajímavé podívat se na choreografii také z hlediska "preferovaného čtení", tedy do jaké míry choreograf vkládá a vůbec umí vkládat do svého díla symboly a orientátory, které mohou diváka vést. To by ovšem už bylo docela jiné téma.


A Small hour ago – dostaveníčko s osudovými okamžiky

10. října 2010 v 23:29 | Lucie Kocourková
Tři ženy a jeden muž, tři odlišné životní situace, tři rozdílné vzorce vztahů. Choreografie Václava Kuneše zkoumá klíčové momenty utvářející náš život. Dílo vznikalo několik let, nejdéle je na světě prostřední část, oblíbený duet uváděný samostatně pod názvem Small Hour, dokreslený dalšími výstupy do konzistentní podoby. Výsledné představení rámuje minimalistická hudba Dirka Haubricha, která dovoluje plně se soustředit na pohyb tanečníků na jevišti a naladit se na niterný tep představení.
Choreografie pulsuje vnitřním životem, životem, který se stal inspirací. Celé dílo můžeme vnímat jako vztah muže ke třem pozoruhodným bytostem. Zprvu muže prožívajícího vztah plný harmonie a přátelského škádlení, který náhle přeruší důležitá událost. Nová postava, nový život přichází, přichází ponenáhlu z prostoru, o kterém předešlé dění nic nenapovídá, spojen s ním jakousi tenkou pupeční šňůrou… A tu se zdá, že muž si neví s novým životem tak úplně rady, jak ho uchopit, doslova i přeneseně, jak jej poznat. Je silnější, ale přece ovládán subtilní bytostí, která převzala vedení, aby si po čase zase šla svou cestou. Třetí postava je největší záhadou, čí je to personifikace či otisk? Obdařena zcela dominantní energií, nejlépe ze všech tří dovede jemu určit místo. V jednom okamžiku je muž ponechán sám sobě, zmechanizované trhavé pohyby svědčí o tom, že samota není přirozenou cestou. Ženy se zatím pohybují na jevišti v kontaktních formacích přioděny v neforemných záhybech látky omezujících pohyb, jako kdyby se teprve měly vymanit z mateřského lůna.
Kdybychom ani v náznaku netušili nic o původní inspiraci, mohl by to být také příběh o variantách partnerského soužití, který sledujeme i v typech tanečnic, které více či méně odolávají mužskému principu. Muž se snaží být vůdcem za všech okolností, při pozorném čtení však vždy narazíme na rozhodující momenty v jednání tanečnic, jsou to ony, které svým zvláštním a individuálním způsobem určují nové situace. Pohledy, pohyby vyzývajícími k reakci či dobrovolné nápodobě. V prvním duetu autorská interpretace přináší do choreografie další osobní aspekt, kdy choreograf tančí se svou vlastní životní partnerkou (Rei Watanabe). Na první pohled se zdá, že mužský prvek bude dominantní, ale jde o vyrovnaný dialog, kterému nechybí náznak pohybové nadsázky, ve které se role průběžně střídají. Druhá část je duetem, který budí dojem mimovolné převahy ženského elementu nad hledajícím a v koncentraci lehce rozkolísaným prvkem mužským. On se snaží zachytit její nevyzpytatelné pohyby, proniknout blíž, je stále stavěn před nové situace, ve kterých občas probleskne zadostiučinění nabídnuté opory, ale v zápětí je zapomenuto v nutnosti dohnat prchavou esenci ženské nestálosti. Jako vždy vyniká v této pasáži plastická propracovanost pohybů Nataši Novotné, která spojuje fyzické předpoklady klasické tanečnice s citem pro současný tanec. Tam kde ve druhém duetu poutá tanečnice pozornost svou ženskostí, třetí interpretka (Cora Bos-Kroese) stojí v opozici vůči partnerovi fyzickou silou a přímou energií. Rovnocenný pár se stává dvojicí lidí, kteří se dobře znají a jsou si vědomi svých rovnocenných pozic, i zde se ale zdá být klíčovým činitelem vývoje žena. Duet tentokrát překvapil umírněným závěrem a absencí barevného nasvícení v některých momentech. Jako každá choreografie se i tato téměř hodinová výpověď stále vyvíjí a interpretace vybrušuje.
V pohybovém slovníku Václava Kuneše se divák může zcela nenásilně zabydlet, čistý pohyb neprovokuje ani nesklouzává do klišé, neakcentuje s přehnanou silou ani neustrnuje, plyne s občasnými proměnami dynamiky a nezatěžuje se balastem rekvizit. Zcela jednoduché civilní oblečení, ženskost tanečnic dokreslují trička z materiálu připomínajícího krajku, ale jen do té míry, kdy nevyvolává nepřiměřené konotace. I uměřeně nasvícená scéna pracující s bodovým osvětlením (Loes Schakenbos) dovoluje soustředit se vždy na pohyb dvojice. Tanec je na prvním místě a jeho recepci nestojí v cestě žádné rušivé prvky. Soustředění tanečníků a jejich vlastní prožitek dovolují vždy divákovi vcítit se zcela do proudu pohybu na jevišti, a to do té míry, že nevnímá ani změny na horizontu, který zdobí jen jakési provazové mřížoví jako jemná dekorace. Po skončení reprízy 5. října bych nemohla přísahat na to, jestli jsem zaznamenala nebo nezaznamenala, zda se délka lanek změnila či ne, do té míry byl tanec pohlcující pro všechny smysly. A to je snad i nejlepší vizitkou tohoto představení, které by si zasloužilo žít alespoň tolik sezón, kolik se jich postupně rodila jeho koncepce.