Zpovědi beze slov - dílčí zamyšlení nad představením

11. června 2009 v 16:58 |  Zápisník
Když se člověk pohybuje z jedné třetiny v médiích, z jedné třetiny v PR průmyslu a navíc ještě na akademické půdě, začne dřív nebo později rozmělňovat hranice diskurzů. Je to logický důasledek, ale hodně komplikuje práci. Publicismy v diplomce, teorie v publicistice a podobné kontaminace prorůstají texty jako plevel. Co je tedy tohle? Inu, recenze to asi nebude, ale než se dostanu k tomu "nahodit" správný diskurz, pravděpodobně už si nebudu z celého večera pamatovat nic, takže reflexe se konat nebude vůbec... ale protože nějakou reakci si tohle představení zasloužilo, dovolím si jeden hybridní text, dokud je to ještě aktuální.




Poslední květnová neděle patřila ve Stavovském divadle tanci. Členky baletního souboru Národního divadla, Sylva Nečasová a Hana Turečková, zde v interpretaci svých kolegů uvedly společný choreografický večer, který byl zároveň jejich absolventským představením v rámci studia choreografie na taneční katedře HAMU. Jako spoluautor v hudební části byl uveden mladý skladatel Jan Dušek, hudební doprovod většiny kusů zajistil živě komorní orchestr Berg, který s baletem Národního divadla pravidelně spolupracuje.
Nejen živá hudba, ale i nasazení tanečníků, kteří s mladými choreografkami nazkoušeli program ve volném čase, vytvořily plnohodnotný zážitek představení. V pěti choreografiích, které byly uvedeny, bylo možno rozpoznat směřování obou autorek, především rozdíl v zacházení s obsahem tance a využívání jeviště jako prostoru pro vyprávění příběhu, herecké akce a rekvizit. Obě v zásadě používají současný taneční slovník, silně ovlivněný klasickou taneční technikou a to především ve vedení pohybu a estetice zastavovaných póz. Dál zachází Hana Turečková, která se nebojí ani civilního projevu nebo pádů.

Sylva Nečasová se ve své tvorbě soustředí především na hudbu a snaží se o vzájemnou harmonickou syntézu pohybu a zvuku, ovšem v rovině spíše abstraktní až formální. Choreografie Ciacona a DUA aneb Záměny na pokračování vycházejí ze stejných choreografických prostředků, přičemž první, inspirovaná barokní hudbou (J.S.Bach - F.B.Busoni, sugestivní klavírní doprovod Stanislav Gallin) je jakousi pohybovou studií, ve druhé se již vytváří náznaky vztahů mezi čtyřmi tanečníky, ač bez pevného dramaturgického oblouku. Choreografie mohla na jakémkoli místě skončit, nebo také pokračovat libovolně dlouho. Jde spíš o sérii samostatných duetů, kterou výrazně na scéně oživuje přítomnost hudebníků, protože hlavní inspirací je tu improvizovaná hra na fujaru (nejde ovšem o slovanské lidové motivy, hudba evokuje spíš indiánský folklór). Interprety náhodných setkání byli Tereza Kučerová, Kristýna Němečková, Karel Audy a Filip Janda. V první choreografii se představilo protagonistů šest (Marta Drastíková, Zuzana Šimáková, Kamila Madejová, Radovan Hrbek, Tomáš Červinka, Jonáš Dolník).
Třetí choreografie Sylvy Nečasové s názvem Persony (autorem hudby je právě Dušek) staví tanečníky do abstraktního prostoru, kde se odehrávají jejich vztahy. Použití dřevěných lavic evokuje prostředí venkovské hospody nebo zábavy. V tanci dominuje silný mužský prvek, trochu obhroublejšího zrna, který představují tanečníci-muži (J. Dolník, Mário Bakuš, K. Audy) a do tohoto kolektivu začleněná dívka (K. Němečková), zatímco ženskost a individualitu ztělesňuje postava ztvárňovaná Zuzanou Šimákovou. Ta je schopná vnést do skupiny jemnost, ale nakonec je jako bílá vrána odvržena všemi.

Hana Turečková inklinuje k narativním formám a částečně k pohybovému divadlu, cítí jeviště jako prostor, který je možné zaplnit charaktery i předměty, zřejmě ji baví diváka překvapit. Choreografie Zpovědi beze slov je příběhem dvou párů, které se rozhodly pro obměnu... I zde je ústřední postava, žena, individualita odmítající přistoupit na pravidla hry (Klára Jelínková), na rozdíl od její sokyně (Michaela Wenzelová). Odvíjí se čitelný příběh hrdinky usilující o jednoho muže (T. Červinka), odmítající druhého (Tom Rychetský) a nadto neochotné participovat na společné hře. Jde tu o hru doslova, neboť ještě než tanečníci vůbec vkročí na jeviště, objeví se na něm modré míčky. Hra s nimi je způsobem komunikace, sociální interakce. Mimochodem i tanečníci jsou oblečeni v modrém, takže tu máme hned několik sémiotických hádanek. Hra s míčkem jako činnost určená dětem (?), hra jako vzpomínka na dětství, kterého se nechceme vzdát (?), hra jako socializační prvek (?). Modrá barva je zpravidla považována za symbol klidu, vyrovnanosti, rozumu, ale tady ji provází jednání v emočně vypjatých scénách. Choreografie, která těží také ze zkušenosti interpretů, jakými jsou Jelínková a Rychetský, by se jen obešla bez některých popisných gest (objetí…).
White Is the Colour of Sorrow je absurdní skládankou odkazující na středověkou symboliku barev, kdy nebyla smuteční barvou černá, ale bílá. Choreografie ale nemá nic z nostalgické tklivosti, která proniká řadu jiných, které již Hana Turečková vytvořila, naopak. Už samotný začátek za křiku tanečníků a následné vyprošťování těl ze sevření bílé lepící pásky je invazivní. Bílé pruhy na zemi pak rozčlení prostor. Tanečníci se oblékají do bílých trik a kalhot, že by rubáše? Autorka nešetří pohybovými nápady a skupinu jedinců vedených osudem přeskupuje a rozděluje po herním plánu jeviště. Ale smuteční barva je zase odložena, přichází život. Snad. Nad jevištěm se spouští řady igelitových sáčků s vodou, stačí malá dírka a je tu osvěžující pramen… Na delší chvíli zůstává na jevišti jediný pár, Ivana Mikešová a Alexandre Katsapov, s duetem přecházejícím ze strany mužského elementu až v agresi (na místě je vyzdvihnout partnerskou souhru). A na scénu se vrací i ostatní (T. Kučerová, Jiří Waňka, Edita Raušerová), aby spolu dál žili nevyhnutelné osudy těch, které ovládá bílá.

Je na samotném divákovi, dává-li přednost sledování prostého pohybu nebo jevištní akce. Nečasové nelze upřít hudebnost (neuškodil by však nějaký impuls k experimentu), Turečkové scénické nápady a smysl pro metaforu. Nezbývá než doufat, že obě autorky v sobě najdou touhu dál se rozvíjet a my budeme mít možnost tento vývoj sledovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 klm.007 klm.007 | 14. června 2009 v 11:41 | Reagovat

Vždycky, když čtu takový rozbor tance, tak si říkám, k čemu to je. Je jasné, že choreograf musí mít nějakou vizi, nějaký, byť abstraktní příběh, který pak může postavit. A teoretik tance pak dokáže přečít jednotlivé pohyby. Otázkou ale zůstává, nakolik je tato "pantomima" srozumitelná běžnému divákovi. Pokud si vezmu klasické balety, které mají srozumitelný a všeobecně známý příběh, tak i zde je plno pantomimy, kterou běžný divák nechápe. Mám na mysli tak jasná gesta, jako je "tančit" či "zemřít". Pokud vedu své známé, baletem neposkvrněné na představení, tak jim vysvětluji tato základní pantomimická gesta, ale po představení, když se na to zeptám, tak si jich nikdo nevšiml. Ale zpět k moderně. Moderní tanec je vnímám jako abstraktní pohyb. Neznám skutečně nikoho (rozuměj obyčejného diváka), který v moderním tanci vidí to, co choreograf či taneční teoretik. Divák vnímá náladu a podle mých zkušeností, je u moderny nejdůležitější hudba, která musí být příjemná. Pak už nevadí, že pohyb je nesrozumitelný.

Rozhodně je však tvůj článek velice kvalitní a profesionální. Takhle nějak si představuji články o tanci v běžných médiích.

2 sylfida sylfida | 15. června 2009 v 1:48 | Reagovat

no, já ještě hotový teoretik nejsem a k moderně si stále cestu hledám. jde to, aby byl člověk otevřený. ze začátku pro mě taky neexistovalo nic než balet, ale jde o to osvojit si jiné vnímání, vědomě se snažit cítit jiné věci.. dnes jsem například viděla výsledek workshopu současného tance, něčeho skutečně hodně současného. nedokážu určit, o čem to bylo, vůbec by nebylo jednoduché to analyzovat, pohyby ultrapomalé, hodně improvizace, rekvizity nepochopitelné, hudební směs od klasiky po "zvuky", některé části byly až neestetické, ale právě to fascinovalo, z tanečnic-performerek bylo cítit takové napětí, energie, že jsme jen půl hodiny zírali ani nedutali a pak se nikdo nechtěl zvednout. a taky by se dalo říct, že je to o ničem, že to nemá děj a nedává to smysl. ale kdyby se takovéhle věci nedělaly, tak ustrneme, jako tvůrci i jako diváci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama