Duben 2008

Laterna magika oslaví výročí novou revuí

29. dubna 2008 v 22:50 Balet - domácí
Letos v květnu uplyne rovných padesát let od československého úspěchu na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, a tím i padesát let od prvního představení souboru Laterny magiky. Ke svému výročí Laterna magika připravila revui s názvem Code 58.08, kterou představí v rámci výstavy Bruselský sen, která má připomenout nejen Expo 58, ale celý životní styl v Československu na přelomu 50. a 60. let.

Premiéra nového projektu Laterny magiky se uskuteční na vernisáži této výstavy 13. května. Představení pod názvem Bruselský sen - Code 58.08 se pak pro veřejnost uskuteční 27. května v 19.30 hodin ve Velkém sále Městské knihovny. Program v rámci večera doplní pantomimická hříčka Blackmoons tria, které si dalo název "Skupina extrémní klauniády s.r.o.". Tvoří je umělci Miloslav Horáček, Josef Kotěšovský a Rudolf Papežík, kteří v minulosti prošli takovými soubory jako právě Laterna magika, Černé divadlo Jiřího Srnce nebo Pražský komorní balet Pavla Šmoka.
Lístky na představení v ceně 180.- Kč je možné získat v pokladně Městské knihovny a síti Ticketpro.
Code 58.08: šedesátá léta a současný tanec
Krátké multimediální představení Code 58.08 není jen připomenutím kulatého výročí. Tvůrci se v něm vracejí k některým původním principům bruselského představení, ale očima současné generace, jak zdůrazňuje i dramaturg Laterny magiky Václav Janeček: "Choreografie je sice stylizovaná do 60. let 20. století, ale jde o motivy přetavené do řeči, na kterou slyší dnešní moderní divák." Představení by ze všeho nejvíce mělo připomínat kvalitní revui, zábavu a magické vidění světa, jako fenomén (nejen) své doby, ve kterém Laterna magika vynikala. Laternu magiku od počátku charakterizuje interaktivní spojení filmu a nejnovějších technických vymožeností s hereckou a taneční akcí na scéně. Autorský tým, který tvoří choreograf Pavel Strouhal, režiséři Michal Cimala a Jan Loukota, výtvarník Jakub Nepraš a další, se snaží vzkřísit "něco z tradice" Laterny magiky v novém pojetí.
Laterna magika na Expu 58
Program pro světovou výstavu Expo 1958 vznikal už dlouho před jejím zahájením. Pod vedením režiséra Alfréda Radoka se shromáždil tým, který dal vlastně budoucímu divadlu jeho tvář: Josef Svoboda jako architekt inscenačního plánu, Miloš Forman jako scénárista, filmoví režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč, choreograf Jiří Němeček, tehdy šéf baletu Národního divadla v Praze, a další. Hlavní myšlenka se zrodila ze společné práce Alfréda Radoka a Josefa Svobody. O tom, že se vydali správnou cestou, svědčí nebývalý úspěch, který Laterna magika na Expu získala. Hovořilo se o ní jako o "zázraku" a už během výstavy požádalo čtrnáct států o hostování nebo licenční provoz divadla. Protože Laterna magika patřila Národnímu divadlu, najdeme mezi interprety představení známá jména baletních umělců: Jarmila Manšingrová, Miroslav Kůra, Vlastimil Jílek ad. V programu vystupovala také pozdější oblíbená televizní hlasatelka Sylva Daníčková nebo Jiří Šlitr.
V Praze byly pro Laternu magiku upraveny prostory bývalého kina Moskva v Paláci Adria, oficiálně svůj provoz zahájila 9. května 1959 právě s programem, se kterým slavila úspěch v Bruselu. Uměleckým ředitelem Laterny magiky se stal Alfréd Radok.
Tvůrci:
Námět a scénář: Michal Cimala a Václav Janeček
Režie: Michal Cimala a Jan Loukota
Výtvarný design: Michal Cimala
Hudba: Stanislav Abrahám
Choreografie: Pavel Strouhal
Kamera a střihová postprodukce: Jan Loukota
Triková animace: Matěj Hájek a Jakub Nepraš
Kostýmy: Pavel Ivančic
Účinkující:
Zuzana Kvačková, Veronika Blažejovská, Anna Dvořáková, Barbora Bláhová, Radka Slatinská
David Stránský, Pavel Knolle, Milan Odstrčil, Alexandr Volný, Jan Kotěšovský

Rozhovor s Václavem Janečkem o představení Code 58.08

29. dubna 2008 v 22:47 Balet - domácí
Představení Code 58.08 je věnované výročí, které je spojené s výročím světové výstavy Expo 58 a založení Laterny magiky. Jak se tak dávná minulost dá dnes oživit na jevišti?
Choreografie je sice stylizovaná do 60. let 20. století, ale jde o motivy přetavené do řeči, na kterou slyší dnešní moderní divák. Snažíme se, aby představení bylo původní, ale přibližovalo motiv té doby, aby o ní vypovídalo. Může to ale dělat jen skrze nás, kteří jsme onu dobu už nezažili, takže ji reflektuje spíš v tom, jak ji vidíme dnes. Lidé, kteří tu dobu žili, ji nahlíželi jinak. Nemůžeme vytvořit obraz doby, jaká byla, protože náš dojem vzniká z jiných pocitů, myšlenek, představ…
Co je tedy základem?
Nejdůležitější je, aby zůstal zachován základní princip Laterny magiky, to, co ji od počátků charakterizovalo. A to je interaktivita nebo multimediálnost. To, co Laterna dovedla do určité dokonalosti nebo bravury. Víme, že o spojení divadla s filmem se už předtím pokoušel kdekdo, ale Laterna magika přišla s odlišným pojetím. Je samozřejmé, že dnes musíme stejných cílů dosáhnout současnými prostředky. Publikum se mění, lidé jsou zvyklí na zhuštěné informace, klipy, audiovizuální techniku. To se snažíme naplnit stylem střihu a choreografií nebo hudební dynamikou.
Jaká je tedy choreografie, kam by se dala stylově zařadit?
Choreografie je hodně současná, nejblíže má snad ke street dance, ale zároveň je to moderní scénický tanec. Obsahuje prvky současného tance, ale nenavazuje přímo na modernu. Spíše než taneční představení by měl Code navodit dojem kvalitní revue. To byl formát, který byl právě v té době velmi populární, byl to fenomén a Laterna magika v něm také vynikala. Dá se říci, že jsme vzali starou formu a plníme ji novým obsahem. Všichni tvůrci jsou mladí lidé, pracují po svém a jsou perfektně sehraným týmem - Jan Loukota, Michal Cimala, Pavel Strouhal, Stanislav Abrahám, Jakub Nepraš a Matěj Hájek.
Jste dramaturgem celého představení, jak dlouho vám trvalo, než jste objevil správné spolupracovníky?
Jsem přesvědčen o tom, že týmová práce je výhodnější, než kdyby představení leželo na jednom člověku, i když je relativně krátké. Jsem nejraději v pozici kormidelníka, který hlídá kurz a snaží se vyhnout mělčinám, ale sehnat posádku na takovou plavbu mi trvalo skoro rok. Stále se snažím sledovat, co se děje na scéně interiérové architektury, instalačního umění, videoartu a dalších oblastí. Sleduji experimentální představení, různé festivaly, Pražské Quadrienále, Famufesty, školní představení, ale třeba i úplně komerční. To všechno je možný zdroj inspirace a kontaktů s talentovanými lidmi. A u nás je velký potenciál mladých tvůrců, i když je člověk většinou nenajde v takovém tom středním, akademickém proudu. Jindy zase zafungují kontakty přes známé…
Proč se tato revue jmenuje právě "Code", co jste do ní zakódovali?
Jedna část Codu totiž o "kódu" je. Pracuje s grafikou čárového kódu, což je něco, co vidíme na každém kroku, ale vůbec to už nevnímáme, neuvědomujeme si, co to znamená. Všechno má na sobě nějaký kód, protože všechno je zboží, i představení je zboží a kdyby se na ně dal napsat kód, tak by tam byl. I lidé mají kód, rodné číslo, PIN jsou kódy... S tím pracujeme, protože nějaký základ představení mít musí a myslím, že jsme přišli na docela originální téma. I revue musí mít myšlenku, i když nemá v pravém slova smyslu děj. Kód je zároveň graficky zajímavý prvek, který může navodit spoustu asociací, a některé se v přestavení snažíme rozvíjet. … něco jako magická realita, úlet…
Geometrické tvary jsou jedním ze znaků módy té doby, v šedesátých letech pop art…
I ke geometrii v oblékání se vracíme ve stylu kostýmů, hlavně ve druhé polovině, která je víc "retro", tam jdeme také do výraznějších barev. Ale stále je to stylizace, něco, co k minulosti odkazuje, ale v té době by to v takovéhle podobě bylo nemyslitelné.
Co hudební složka, také bude odkazovat do minulosti?
Jistě, v určité míře tam musíme mít také "retro" prvky, ale celá hudební složka je provázaná s choreografií i s obrazem. Stanislav Abrahám ji skládal souběžně se vznikem představení, jsou to neoddělitelné složky - choreografie, hudba i obraz vznikají současně. Hudba samozřejmě obsahuje i odkazy na minulost, zároveň jsou do ní zakomponované zvuky dnešního města, je syntetická, ale kombinovaná s nástroji.
Pro prostory Městské knihovny si asi nemůžete dovolit příliš náročnou scénografii.
Ani to není nutné, scénografie je tentokrát jednoduchá v souladu se záměrem, máme jedno promítací plátno. Proto je to program, který není vázaný na prostor našeho divadla, můžeme s ním vystupovat v různých prostorách. Často se stává, že nás požádají, abychom někde vystoupili s kratším představením, a je obtížné skládat půlhodinový program z ukázek z celovečerních kusů. Code nám tak i zaplní poptávku po jistém repertoáru.

Veletrh neziskovek

26. dubna 2008 v 11:08
Přijďte se podívat i vy.

Balet Gala a další

23. dubna 2008 v 20:52
Zítra nás čeká Balet Gala - program ZDE.
Další aktuality:
TANEC PRAHA 2008 mění program.
ND Brno a jeho premiéra Svět touhy.
Balet Divadla F.X.Šaldy v Liberci se postavil na nohy a také uvádí premiéru.
Nové putování výstavy Geometrie nahoty - Ústí.

Dvakrát o baletu z BBC

20. dubna 2008 v 21:21 Balet - zahraniční

Pro talentovaného syna obětují cokoli

O tom, že baletní umění je ve Velké Británii stále ve velké vážnosti, svědčí nedávná zpráva BBC, řadící se dle žurnalistické hantýrky mezi "hluboce lidské příběhy". Nezvyklou cílevědomost projevuje syn řidiče náklaďáku a ženy v domácnosti Dominic Handford, který si už od šesti let nepřeje nic jiného než se stát tanečníkem, a nemenší oddanost projevují jeho rodiče, aby synovi pomohli. Chlapcův otec několik let marně doufal, že se synek vzpamatuje a místo baletu bude pěstovat rugby, teď byl ale jedenáctiletý dvojník filmového Billyho Elliota přijat na prestižní Elmhurst School for Dance v Birminghamu. Věc má ale háček, na soukromé baletní škole činí školné na rok 22 tisíc liber a žádat o stipendium je už pozdě. Rodiče talentovaného chlapce si ale vědí rady: aby chlapce na školu dostali, prodají svůj domek. Raději si budou hledat levnější bydlení, než by připravili syna o šanci.

Anglikánská církev a Billy Elliot

Že to nejde dohromady? Anglikánská církev pro instruktážní programy práce s dětmi a mládeží využívá i kurióznější materiály než budou ukázky z filmu Billy Elliot, třeba i Harryho Pottera nebo Simpsonovy. Billy Elliot má posloužit jako ilustrace houževnatosti s jakou člověk může jít za svým vnitřním hlasem, když v sobě cítí pnutí k jakémusi vyššímu poslání.

Zrcadlení / Angels and Demons

18. dubna 2008 v 20:04 Zápisník
Konečně se mi podařilo najít si čas na trochu toho současného tance, a ačkoli jsem měla chuť kopnout do vrtule a jet na chatu, zůstala jsem minulý víkend v Praze a podívala se na kousek České taneční platformy.
12. dubna byly v Divadle Disk k vidění dvě choreografie: Zrcadlení Mirky Eliášové a Angels and Demons korejské choreografky Ji Eun Lee (studentky choreografie na pražské HAMU). První z nich působila jako uklidňující procházka krajinou myšlenek, druhá odhalovala zápasící jednotky naší osobnosti.
Zrcadlení, krásné, jednoduché a estetické přadeno vyprávění o duši člověka, která je zakonzervovaná v přítomnosti a odolává...čemu? Podle programu věcem kolem sebe a podnětům, ale na mě z choreografie dýchaly vzpomínky, rozpomínání člověka na něco, co je blízké, ale jaksi zasuté. Hlavní postava v začarovaném kruhu všednodennosti a pár, snad myšlenek, snad vzpomínek, který se jí snaží proniknout. Vše se točí kolem zdánlivě obyčejného artefaktu - hrníčku. Prostor je totiž ohraničen řadou hrnků a ve středu pozornosti všech je pak jeden jediný. Zdá se, jako kdyby byl prostřed vzpomínání nebo uvědomění, hrdinka si s ním roztržitě pohrává, chvíli je jí nabízen, potom upírán, jako kdyby byl zástupným symbolem pro něco neuchopitelného a zásadního. A i když se vším nese napětí, chvílemi náznak zápasu, přemožení, plynulost pohybů rozlévá mezi diváky vlnu klidného soustředění. A z toho klidu vychází tak silný proud něčeho známého, domácího, českého, slovanského, snad skrz ty hrníčky, a nevím, čím to je, že jsem si při představení vzpomněla na F. L. Čelakovského:
Nestaví děvče na údolíčku
z drahých kaménků knížecí zámky;
a ona staví na údolíčku
z drobných myšlének dvě chaloupky:
v jedné matička s otcem přebývá,
a v druhou ona s milým přibývá,
vedle chaloupek pěkná zahrádka,
dosti v ní kvítků nejedné barvy,
a ve chaloupce nejedné radosti.
To Angels and Demons jsou z jiného soudku, i když se také zabývají naší duší. Ale jsou k ní pramálo shovívaví. Čtyři dívky na jevišti jsou jako čtyři hlasy v jednom lidském vědomí, které se neustále přou, přetahují, ovládají, zachycují, přemlouvají, používají, využívají, zatlačují... Zatímco Mirka Eliášová vystačila s tichem a klavírem, Ji Eun Lee použila koláž od špetky vážné hudby, před domorodé tamtamy a ruchy až po útržky latinských nábožných písní, stupňovaných spíš do řevu než zpěvné oslavy. Není to radostné poselství, sledovat, co se v nás prý odehrává, ty postavy ovládané primitivními pudy že mají něco společného s naším nitrem??? Ačkoli...možná že ano. A když se všechny postavy pustí do modelování jakýchsi primitivních model z formelíny a nakonec je zase rozdupávají, není to snad odraz našich destruktivních myslí? Bohatý slovník současného tance není každému tak docela přístupný a je obtížné se naladit na souhlas -ano, toto je estetické-. Ale choreografii se nedá upřít síla, i když ke konci již povoluje divákova pozornost. Takovým trochu šlápnutím vedle je závěr - spuštění látkové figuríny-člověka, která připomíná spíš přerostlou hračku, maže účinek předešlých scény, spjatých s přirozeným či animálním duchem naší podstaty. A ačkoli jsou obě choreografie čitelné, pro klasičtěji založeného diváka je mnohem stravitelnější ta první.

Aktuality

15. dubna 2008 v 23:20 Zápisník
Balet Gala v Národním divadle - 24.4.
Balet Gala aneb Setkání v Praze je každoroční událost, která se v Národním divadle už stala tradicí. Představení se bude letos konat 24. dubna v historické budově, a to ve 20 hodin. Jako vždy bude na začátku slavnostního večera vyhlášena každoroční cena Phillip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího umělce v oboru kalsický balet za loňský rok a její odnož Poupě baletu pro mladý talent. Letos tomu bude už po patnácté. pokračování

Nominace na letošní ceny Benois
Ve dnech 6. a 7. května se budou během dvou galavečerů v Moskvě udílet ceny Benois de la Danse 2008. V porotě letos zasedá Jurij Grigorovič, Alessandra Ferri, Boris Eifman, Loipa Araujo (Kuba), Asami Maki (Japonsko) a William Whitener (Kansas City Ballet). pokračování
Petice za Prahu kulturní
Vzhledem k stále nevyřešené situaci, týkající se transformace příspěvkových organizací a zcela nevyhovujícímu grantovému systému hl. m. Prahy se pražská kulturní a umělecká veřejnost rozhodla pro veřejný protest. pokračování
A odkaz na petici on-line: http://www.tydenika2.cz/petice

Čachtická paní zavítala do Prahy

7. dubna 2008 v 19:12 Balet - domácí
Stavovské divadlo hostilo včera baletní soubor plzeňského Divadla J.K.Tyla s muzikálově-tanečním představením Čachtická paní autorů Libora Vaculíka (choreografie, režie) a Petra Maláska (hudba). Surové drama vyvážené estetickou choreografií kontrastovalo víc než jiné "hostovací" kusy s klasickými prostory Stavovského divadla. Jiné divadlo by se možná zaplnilo více...
Na Čachtické paní se určitě dají vyzdvihnout výkony: Hana Seidlová a Zbyněk Fric, zastupující tu složku hereckou a pěveckou, jako představitelé hraběnky a jejího sluhy Ficka strhli diváky od počátku do konce, ve svých rolích se vysloveně vyžívají. V Alžbětě Báthoryové ožívají nejohavnější vlastnosti a vášně, ale vší hrůzou prosvítá jakási ospravedlňující vzpomínka na utrpení z mládí, a také střípky mateřské lásky a lásky k milovanému koni. Postava sluhy-hrbáče je neméně vděčná, skrývá touhu po nedosažitelném, krutost a zášť ke všemu krásnému a šťastnému a bláhovou naději, že za peníze je možné koupit lepší život. Žádná z postav není černobílá a jejich činy jsou dobře psychologicky podložené. Ficko trochu připomíná sluhu Chrta z filmové pohádky Sedmero krkavců, podobnost náhodná nebo záměrná?
Celý plzeňský soubor se ukázal ve velmi dobrém světle. Říká se, že naše tři nejlepší soubory jdou v pořadí ND, ND Brno, DJKT Plzeň, a něco na tom bude. Z plzeňského ansámblu jednoznačně vyniká Ivona Jeličová (zde v roli hraběnčiny nemanželské dcery, křehké Eržiky), dále Zuzana Hradilová a Jarmila Dycková jako dvě z hraběnčiných obětí. Osm tanečnic ztvárňuje vypravěčky, stíny zavražděných dívek, které se sejmutím poloprůsvitné roušky mění ve služebnictvo. S ostrahou je to početně horší, hraběnku hlídají pouze dva vojáci, takže není divu, že zbojný lid si s nimi hravě poradí. Mužská část souboru je překvapivě silná (a lidově řečeno, nemají tam žádná ořezávátka).
Představení je velice dlouhé - včetně jedné přestávky trvalo dvě a tři čtvrtě hodiny. Zprvu to vypadalo, že se "jede" bez přestávky. Určitě by se našly scény, které nejsou pro představení životně důležité, dal by se urychlit spád. Druhá polovina ubíhá rychleji, protože ji oživuje komická figurka nápadníka, kterého vybírá kněžna jako budoucího ženicha pro Eržiku. Ztvárnil ho s dojemným humorem Jan Kadlec, jinak ovšem pod líčením zcela k nepoznání. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo je jeho postava schválně nastylizovaná do podoby zestárlého Krásného prince z pohádky Byl jednou jeden král? Jeho snaha vyvléknout se ze sňatku a hraběnčina stupňovaná vyděračská hra, to jsou scény nejen velice vděčné, ale i hudebně nejčitelnější.
Temná scéna, kostýmy laděné od šedohnědých barev jen do červené a do zelené úplně stačí k navození patřičné atmosféry. Co bylo trochu slabší, byly texty písní. Chtělo by se říct: není Kopta jako Kopta. Některé texty až moc předvídatelné, až moc přímočaré. Netřeba se snad na středověkém hradě titulovat "hajzle"... Hudba byla originální, ale chybělo jí cosi jako hlavní motiv nebo melodie. Není to typ hudby, který zůstává v paměti.
Program k představení je vyveden v černo-červené barvě v duchu představení, pomyslný rozhovor choreografa s historickou hrdinkou je dobrý nápad, ale jedna věc tomu chybí - obsah libreta: ne že by byl děj tak překotný, že by divák nepoznal, o co jde, ale jména postav by zasloužila jakéhos vysvětlení. Přece jen tady v Praze nepoznáme tanečníky, abychom přesně věděli, kdo je kdo. Anebo tvůrci chtějí, aby divák do poslední chvíle netušil, jak příběh skončí, jestli se podaří hraběnku Alžbětu porazit a jestli se Eržika dostane za svého milého? Tak jim to tedy nepokazme a řekněme jen, že příběh má takovou katarzi, jak jen si je možno přát, a katastrofa stihne většinu těch, kterým to patří, ale i některé, kterým to nepatří. Jako v životě.
Doufám, že se s plzeňským souborem brzy zase setkáme (mohl by třeba přinést v Plzni oblíbenou Pokorného Coppélii). Tak snad někdy příště .

Ministr přijal Vizi tance. Přijme i vizi Vize?

1. dubna 2008 v 12:02 Balet - domácí
Občanské sdružení Vize tance informuje o svých aktivitách:
Zástupci občanského sdružení Vize tance o.s. se sešli s ministrem kultury, aby nabídli řešení pro zanedbanou součást české kultury - současný tanec. Tímto řešením je vypracování a naplnění koncepčního materiálu - Programu pro podporu současného tance a pohybového umění.
V déle než hodinu trvajícím rozhovoru se obě strany shodly na názoru, že je nutné v České republice podpořit současné umění a na tom, že tanec je jeho samozřejmou součástí. Program má zajistit, aby se tanec v našem státě v tomto dějinném okamžiku důstojně zařadil do Evropy. Vizi tance o.s. se dostalo od ministra kultury zásadní podpory. Nyní, ve spolupráci s ředitelem Odboru umění a knihoven Františkoem Zborníkem, který byl jednání též přítomen, přistoupí Vize tance neprodleně ke tvorbě Programu.
"Program musí iniciovat vznik naprosto absentující infrastruktury oboru - musí vzniknout nová místa pro tvorbu a prezentaci tance v metropoli i regionech, fungující samostatně nebo jako součást multifunkčních kulturních center. V návaznosti na to je třeba odstartovat programy na podporu tvorby a mezinárodní tvůrčí výměny," shrnula základní úkoly předsedkyně Vize tance, taneční publicistka Nina Vangeli.
"Řekla bych, že toto jednání nastartovalo důležitý proces, na který se už dlouho čekalo. Svoje programy na úrovni vlády mají další umělecké obory a tanec a pohybové umění si je rozhodně zaslouží také," prohlásila výkonná ředitelka Vize tance Šárka Havlíčková.
Zveřejnil server Divadlo.cz a Taneční zóna
Bližší info o Vizi tance ZDE.