Říjen 2007

Význačný kritik znepokojen stavem baletu ve Vídni

29. října 2007 v 16:35 Balet - zahraniční
Jak se dočítáme na německých tanečních stránkách Tanznetz.de, nevyhýbá se kritika ani velkým zavedeným souborům. Největší autorita německy píšících kritiků, Horst Koegler, k němuž můžeme v našem prostředí přirovnat osobnost p. prof. Vl. Vašuta, se po posledních dvou sezónách neudržel a zaútočil vybraně leč rázně na kulturní politiku Vídeňské Státní opery. Ve svém článku a následném otevřeném dopisu řediteli Staatsoper Wien, panu Ioanu Holenderovi, které oba Tanznetz ve čtvrtek zveřejnila i s odpovědí, vyjádřil svůj vyhraněný názor na současný stav vídeňského baletního souboru, který je prý od chvíle sloučení těles Staatsopernballett (čili baletu Státní opery) a Volksopernballett (baletu Lidové opery) neudržitelný. V krátké retrospektivě připomíná Koegler zlaté časy souboru za "éry Aurela a Millosse" či pod vedením Gerharda Brunnera, který "do Vídně přivedl celou světovou elitu, od Balanchina a Ashtona až po Grigoroviče, Neumeiera a Nurejeva", zmiňuje též jména jako Walter Erich Schläfer a Claus Helmut Derse, po jehož šéfování nastala "ne potopa, ale spíš pomalé umělecké pustnutí: změna klimatu." Poslední období prý soubor provázejí zdrcující kritiky a také zrak zahraničních odborníků se od něj až na jedinou výjimku (jistého novináře z Washingtonu) nadobro odvrátil.
V poněkud kratším textu určeném řediteli Vídeňské Opery, vyjádřil Koegler svůj vřelý vztah k vídeňské scéně, ale zároveň prý považuje jeho "umělecké zanedbání" za neudržitelné a vyzývá ředitele k zásahu. Níže v textu je otištěna i odpověď, v níž Ioan Holender vyjádřil lítost nad tím, že taková autorita jako H.K. vidí situaci tak tragicky, nicméně není v jeho pravomoci něco podniknout. Dopis tudíž předává dozorčí radě i baletnímu ředitelství (šéfem baletu je Gyula Harangozó).
Do zdrojového dokumentu můžete nahlédnout zde: http://www.tanznetz.de/koegler.phtml?page=showthread&aid=160&tid=10944

Romeo a Julie z Moskvy

26. října 2007 v 19:59 Balet - domácí
Hostování Moscow City Ballet v České republice provázela od počátku smůla. Makrokoncert jim neudělal právě reprezentativní reklamu a nadsazené ceny vstupenek udělaly také svoje. Postupně se rušila všechna avizovaná představení, až zůstal na programu jen tři, jedním z nich Romeo a Julie 23. října v Praze. Představení se konalo od 20 hodin v Kongresovém centru. Už samotný výběr času nesvědčil o valné předvídavosti organizátorů, vezmeme-li v úvahu, že Romeo a Julie trvá s přestávkami přes tři hodiny!
Kongresové centrum napůl zelo prázdnotou, takže i když se ruští tanečníci snažili seč mohli, reakce na jejich představení byla vlažná. Příliš velké jim bylo i podium, velké na tento soubor, který přece jen nepatří co počtu ke kolosům.
Představení bylo pojato tradičně - neoklasická choreografie šéfa souboru Viktora Smirnova-Golovanova byla ušitá přesně na původní libreto a splňovala tak předpoklad uspokojit konzervativního diváka, který je zvyklý i na dávku pantomimy. Příběh byl beze změny zasazen do renesanční Itálie a až na několik momentů nebylo na tomto baletu nic, co by obecenstvo překvapilo. Bylo tam vše, obraz po obraze, žádná postava nebyla vynechána, Rosalina, Chůva, Otec Lorenzo... všichni odpovídali tradičnímu duchu. Snad jen Romeo se choval po celou dobu až příliš rošťácky a rozverně.
Ve scénách souvisejících se smrtí se Smirnov-Golovanov pokusil o několik inovativních prvků (inovativních v rámci tradiční choreografie, jinak velmi čitelných). Ve chvíli, kdy se schyluje k něčí smrti, objevuje se na scéně skupina černě oděných postav - muži, jejichž vzezření evokovalo katy: černé kalhoty, černá maska, odhalená hruď, a v dalších "zjeveních" se skrývají ženy: zahalené do tmavých hávů, ale v průsvitných punčochách a jakémsi podivném útvaru z peří na hlavě, což asociovalo trochu jiný druh taneční show. Symbolika postav, které se sápou po budoucích obětech smrti, však byla jasná.
Protože program nebyl natištěn s konkrétním obsazením, nevíme vlastně, kdo přesně večer tančil. Ale protože jména sama tak jako tak nejsou našim divákům známá, stačí hovořit o postavách. Představitelka Julie, křehká disponovaná tmavovláska, nároky na svou roli splňovala. Spolu s Romeem, který sice nepatřil k nejvýraznějším, vytvořili po technické stránce dobrý pár. V jejich duetech se objevilo několik zajímavých zvedaček a ani tato verze se neobešla bez Romeova tance s bezvládnou Julií v rodinné hrobce.
Pěkné sólové výstupy předvedl i představitel Parise, ze všech mužských rolí však vynikal Tybalt. Merkucio byl smíškem bez hlubší polohy, zato Tybalt byl postavou odtančenou i prožitou naplno, troufám si říct že nejprofesionálněji ze všech. Také pravda jako záporná postava nabízí největší příležitost. Během představení bylo k vidění několik dobrých momentů, sborové scény však bohužel trpěly nesouladem, který se u ruské školy neodpouští. Proto snad ten chlad v publiku, ačkoli jiným důvodem bylo asi strohé prostředí rozlehlého sálu. Nepodařilo se vytvořit odpovídající atmosféru, ani smrt milenců diváky příliš neoslovila.
Kostýmy byly vyvedené v poněkud nesourodých barvách, malované kulisy zobrazující město se nepřestavovaly ani jednou, všechny proměny obstaralo několik rekvizit a světla. Světelné řešení bylo nejslabším článkem. Kongresové centrum nedisponuje divadelním osvětlovacím systémem, použití kuželových reflektorů, které navozují spíš atmosféru muzikálové revue než klasického divadelního kusu, byly pro techniky tvrdým oříškem. Nerozlouskli ho tak docela a kužely světla se po jevišti občas pohybovaly za tanečníky se zpožděním. Tanečníci s sebou přivezli kvalitní nahrávku Prokofjevovy hudby, v programu ale bohužel nebyla uvedena informace o interpretech.
Lepší výběr místa produkce, realističtější výpočty ohledně vstupného a celkově promyšlenější propagace a organizace by vystoupení souboru prospěly, právě tak jako pevná ruka baletního mistra. Představení nebylo špatné, ale pravým klenotem ruské školy nebylo.

...a o čem se mluví

19. října 2007 v 21:10 Balet - zahraniční
Zuřiví čtenáři a milovníci baletu mají důvod k radosti. Na trhu anglicky psané literatury se obejvila osmisetstránková publikace Rudolf Nureyev: The Life. Kniha autorky Julie Kavanagh je hodnocena navýsost příznivě (např. The Guardian: http://books.guardian.co.uk/review/story/0,,2179273,00.html).
Brian Wilson si zahraje s Anglickým národním baletem. Bývalý člen britské hudební skupiny Beach Boys bude hostem galapředstavení Show for a Snow Queen (Sněhová královna je poslední premiérou ENB a galapředstavení je také jakousi oslavou úspěšné premiéry tohoto titulu). Na baletním galavečeru, který proběhne 11. listopadu, zazní Wilsonova píseň God Only Knows, kterou doprovodí speciální choreografie. Wilson plánuje spolupráci s baletem i do budoucna. Více na stránkách ENB: http://www.ballet.org.uk/BrianWilson.htm.

Co se děje venku...

17. října 2007 v 22:08 Balet - zahraniční
Do Berlína přijíždí po 20 letech "Balšák": http://www.tanznetz.de/kritiken.phtml?page=showthread&aid=35&tid=10941
Pařížská Opera uvádí baletní verzi slavného románu Emily Brontëové "Wuthering Hights" (Na větrné hůrce): http://www.tanznetz.de/kritiken.phtml?page=showthread&aid=159&tid=10825

V rytmu tanga

14. října 2007 v 20:52 Balet - domácí
Tango, jazz... styly, které hýbaly mládeží za první republiky. I když tu byl swing a foxtrot a slowfox a waltz (a dlouho předlouho polka), tango mezi nimi zdomácnělo. Tango hrály tehdejší kapely, kterým kraloval v Praze R.A.Dvorský. Autorem největšího množství českých písní v rytmu tohoto tance byl Eduard Ingriš. I když přišly nové generace a nové styly, tango zůstalo oblíbené jako společenský tanec z rodiny latinskoamerické. A tak je dodnes vděčným tématem i na jevišti, brněnské taneční představení Tango hovoří za vše.
Pražané se mohli kouskem historie a současnosti Tanga projít 9. října, když v Divadle u Hybernů vystupoval argentinský soubor se svým představením Tango seducción. Jednalo se o kvalitní taneční podívanou, i když i ta měla své komáry, chci říct mouchy.
Podle hesla od každého kousek, viděli jsme jak čísla, která byla čistě taneční a na efekt, s tanečnicemi oděnými do skrovných hadříků s flitry, tak i žánrové scénky, výjevy nebo duety s narativní složkou. Představení bylo neúměrně natahováno, když hudebníci, kteří některé části doprovázeli, zůstali několikrát na scéně sami a hráli, až se málem obehráli. Klavír, kontrabas, harmonika, housle a rytmická kytara byly jejich výbavou. Jejich produkce asi sloužila tanečníkům, aby se v zákulisí převlékli, ale určitě by to šlo nakombinovat i bez těchto prodlev. Jinak mělo představení dobrý spád. Nejdelší scénou byl výjev z nálevny pochybné pověsti někdy z dvacátých let (v patřičných kulisách). Ženy obveselovaly zákazníky a nápadníky zkrátka tím, že s nimi tančily. Nechyběl chlípný stařec, mladý hejsek, světaznalý fešák, drsňák i netaneční nemehlo. Také opilý manžel, který v pozadí sehrával zdařilá pantomimická čísla (možná z vlastní zkušenosti?) a manželka marně se snažící uzmout mu láhev. A čísla se střídala. Ženy svádějící a vzájemně si přebírající muže. Milostné a zamilované duety. Scénka dvou mužů z tanečního sálu. Cosi jako moderní tanec. Nechyběla ani vražda nevinné dívky, souboj mužů a nespravedlivá pomsta. A mezi tím spousta společných výstupů ve třpytu flitrů.
Hudebníci měli své vyvýšené pódium na scéně za tanečníky, jejich produkce byla zesilovaná, ale to snad bylo zbytečné, akustika divadla by vystačila s přirozeným zvukem. Také kouře na jevišti bylo trochu moc, účinkující se občas zcela ztráceli "v mlhách".
Tanečníkům nelze upřít komediální talent a čísla s humornou tematikou jednoznačně u publika kralovala. Na vypjaté emoce nejsme stavěni tolik jako jižní národy, proto si nepotrpíme na oplakávání zavražděných milenek na scéně ani na bouchající pistole. Oko však s potěšením spočine na zajímavých kreacích a rychlých pohybech. Tanečníci dávají do vystoupení duši a to je znát. Příjemný byl kontakt, který účinkující se svými diváky udržovali. Jen člověk zhýčkaný baletem viděl jasněji, jak se některé páry potýkají se zvedačkami a složitějšími prvky nebo patřičnou synchronizací. Někdy se zbytečně snaží naroubovat na tango modernu.
Extravagantní zářivé obleky ke správné show patří, stejně tak vyzývavé nalíčení. V tomto ohledu byla hlavní tanečnice souboru (jediná obarvená na blond) připravená asi na větší scénu a odstup od diváků, za její přelíčené oči by se nemusela stydět ani čarodějnice ze Sylfidy. Přitom byla tanečně výrazná a pod nánosem líčidla se zjevně skrývala pohledná dívka. Ale možná to bylo schválně, protože ztvárňovala většinou záporné postavy.
Tanečníci diváctvu rozproudili krev a vyprovokovali je k bouřlivému potlesku na závěr. Děkovačku měli chytře rozvrženou tak, že každý pár jednotlivě se děkoval pomocí malého tanečního výstupu, a jelikož hudba hrála stále, bylo snadné tleskat do rytmu a posléze přejít v aplaus. Páry se tak mohly předvést ještě několikrát a děkovačka se protáhla do nebývalé délky. Diváci ale také měli co ocenit, byl to příjemný nenáročný večer s pěknou porcí show a hudba zněla v myšlenkách ještě dlouho po spadnutí opony.


Z Plzně

3. října 2007 v 19:05 Balet - domácí
Tentokrát předávám dál kompletní PR výstup z Divadla J.K.Tyla (autorkou tisková mluvčí DJKT Eva Ichová):
Slavnostní večer ke 105. výročí Velkého divadla a 106. výročí narození Vendelína Budila - v sobotu 6. října 2007 ve Velkém divadle
Začátkem sezony 2007/2008, krátce po skončení 15. ročníku mezinárodního divadelního festivalu, oslaví Divadlo J. K. Tyla dvě významná výročí: 105 let uplyne od slavnostního otevření historické budovy Velkého divadla a 160 let od narození legendárního divadelníka Vendelína Budila, klíčové postavy v jeho historii. Protože Divadlo J. K. Tyla je jednou z nejvýznamnějších divadelních scén v naší republice a Plzeň po Praze druhým městem s nejdelší tradicí stálého českého profesionálního divadla, mají významné události prostřednictvím výročí připomínané svou váhu v rámci historie celého českého divadla.
Je dobrým zvykem, že při takovýchto slavnostních příležitostech se současné umělecké osobnosti divadla setkávají se svými předchůdci, kteří vstoupili již mezi legendy tohoto divadla a z nichž leckteří z Plzně odešli přímo do Národního divadla. Takové setkání je svátkem i pro naše diváky. Pro letošní rok jsme zvolili jako náplň slavnostního večera 6. října 2007 předpremiéru baletu Coppélia, nejen proto, že se jedná o jeden z klenotů klasického tanečního repertoáru. Volba titulu se jeví šťastně také z důvodu, že právě baletní soubor má velký počet emeritních členů, kteří si uchovali vřelý vztah ke své mateřské scéně, i když posléze našli uplatnění třeba i v cizině, kde nyní žijí.
Velké divadlo (tehdy nazvané Nové divadlo královského města Plzně) bylo otevřeno 27. září 1902 slavnostním představením Smetanovy Libuše. Budova, řazená mezi kulturní památky první kategorie, patří i po více než sto letech k architektonickým skvostům města. Neobyčejně bohatá je umělecká výzdoba divadla, na níž se podíleli významní umělci, mj. Ladislav Šaloun (sousoší Opera a Drama), František Hergesell (skupiny tančících putti), Stanislav Sucharda (cviklové figury Nadšení a Obětavost), František Stránský (cviklové figury Osud a Hrdinství), Antonín Procházka (cviklové figury Láska a Žárlivost), Antonín Rous (medailony na levé části fasád), Vilém Amort (medailony na pravé části fasád a dekorativně sochařské práce v hledišti - společně s Ot.Walterem), Antonín Popp (karyatidy proscéniových lóží), Augustin Němejc (hlavní opona), Josef Mandl a František Urban (obrazy ve foyeru, nástropní malba). Rozsáhlá rekonstrukce Velkého divadla spojená s přístavbou proběhla v letech 1981 - 1985.

O České baletní symfonii šířeji

1. října 2007 v 22:04 Balet - domácí
Na to, jak málo bude reprízovaná, se s premiérou České baletní symfonie nadělalo dost. To, že nejbližší představení odteď je až v prosinci a že zkoušet se začalo už v červnu, je trochu zvláštní. Na můj vkus je to moc energie vynaložené na malý výsledek. Můžou se zúročit týdny zkoušení na dvou premiérách a dvou reprízách? I když mají tanečníci dokonalou paměť, ať mi nikdo neříká, že po Labutím, Oněginovi a uprostřed příprav na Louskáčka, se do téhle moderny položí lehce a rychle…
Obsah ČBS je přitom velmi lákavý - proslulá choreografie od Kyliána, velmi čistý kus od Petra Zusky, ultramoderní novinka Toma Rychetského i nenáročný kousek pro zasmání od Zuzky Šimákové.
Už když člověk seděl první večer v hledišti, předem si dovedl představit, jakého hodnocení se dočte. Divácké názory jsou ale mnohem variabilnější a rozhodně není vše tak jednoznačné, jako vyplývá z dosud zveřejněných recenzí. Podívejme se na to trošičku blíže a pohrajme si i s imaginárními sortami diváků.
D.M.J. 1953 - 1977 od Petra Zusky je relativně dobře čitelná choreografie, i když jednotlivé role rozhodně nenabízejí jednoznačné určení. Kdo je živý a kdo ne? Záleží na tom vůbec? Podle scén kladení růží se zdá, že mrtvá je dívka a chlapec žije, ale mají stejné kostýmy... A ostatní … někdy připomínají postavy hodně živé, nebo alespoň život hledající, jindy se mění spíš na alegorii duchů. Scéna, která se příjemně často spolu se světly mění, se stává plání, městem obelisků, ale zřejmě i hřbitovem. Ke konci člověku probleskne vzdálená vzpomínka na hrobku Kapuletů z Romea a Julie. Což je ale asociace, která vše ještě víc zamlžuje. A tak, pokud se řadíme k těm, kteří chtějí mít ve všem jasno, si stále klademe otázku, kdo je kdo a proč dělá to, co dělá. Je dívka mrtvá, umírající, duch nebo šílenec snící o smrti (mohl by to být celé i její sen!)? Naladíme-li se víc na pocitovou stránku, zasáhne nás výběr hudby, light design, střídání pomalého a rychlého (někdy až moc rychlého) tempa. Ale přesto si z choreografie tolik pamatovat nebudeme. Divák, který je připraven rozebrat Zuskův styl pod drobnohledem, se pro sebe bude spokojeně smát, počítaje známé prvky, přechody, využití hudby (rychlá hudba = zběsilé tempo - proč někdy nevyzkoušet také kontrast? Na rychlou hudbu třeba nesnesitelně zpomalit? Diváci by byli překvapení a tanečníci by nebyly v nebezpečí, že "nebudou stíhat"), přebíhání po jevišti. Sbor to rozhodně nemá jednoduché, ačkoli je jeviště ND menší než v Brně. Zastavované scény jsou ale velmi výtvarné a celou choreografií se nese niternost a naléhavost. Tanec hlavních postav vyžaduje značnou pohotovost a partnerskou souhru, zejména při rychlých zvedačkách. Rychlost partnera a lehkost partnerky jsou základními předpoklady úspěchu. A každý pár pak má své pojetí. Adéla Pollertová a Alexandre Katsapov těží ze své souhry a hodí se k sobě i typově. Jsou přesně na čas, dovedou vyšetřit rezervy a tančit s vervou, přitom v choreografii zůstává tklivost, na kterou se mohli diváci napojit. Lehčí partnerku než Adélu si nikdo snad ani nemůže přát. Druhé obsazení je samozřejmě úplně jiné, v moderně je ostatně víc prostoru k projevení osobnosti. Rozdíly se mezi diváky diskutovaly a závěr je nejednoznačný. Nikola Márová a Jiří Kodym spolu sice tančí často, ale na rozdíl od některých jiných mi zkrátka Kodym nepřipadal příliš ve formě. Postrádala jsem tam tu lehkost, zdálo se mi, že je plně zaujat technickou stránkou tance. Nikola rozhodně působila velice ladně, ale jsem přesvědčená, že by se v téhle roli blýskla víc v páru s Michalem Štípou. Ten už v Sólu pro tři ukázal, že si s modernou poradit umí, takže nevidím důvod, proč by nemohl tančit i D.M.J.
Choreografie Tomáše Rychetského s názvem Nevyřčené ticho byla výletem do abstraktního proudu choreografování, kterému se u nás daří spíš na malých scénách než ve Zlaté kapličce. Usedlý divák tíhnoucí spíše ke klasice, dozajista tápal, některý se mohl ke konci i začít nudit, avšak od začátku bylo jasné, že si Tom odnese kladné hodnocení. Pokud se k ČBS bude vyjadřovat, abych tak řekla "skupina kolem Taneční zóny", tak tuto choreografii určitě vyzdvihne (Z.Š. si nejspíš ani nevšimne, u P.Z. bude neutrální a J.K. označí za sice dílo známé a proslulé, ale už ne aktuální - to je můj soukromý tip). Je to ten druh choreografie, kterou je nutné vidět minimálně dvakrát, ne-li víckrát, pokaždé působí jinak a váš názor na ni se bude neustále měnit. Je to dosti ponurá choreografie, která si hraje s vnitřními hlasy člověka a ve zkratce řečeno je o rozhodování se k sebevraždě. Musím přiznat, že už začínám být alergická na choreografie, které začínají hlukem, nedefinovatelným hlukem, který se stupňuje a v určité chvíli maximální intenzity přestane a konečně začne hrát hudba. Myslím si, že je to prvek módní a zbytečný a že ani tahle choreografie tím začínat nemusela. Jinak je také velmi výtvarná, zejména díky řešení na scéně a skvělým světlům. Scéna je rozdělena na dvě části, na dva nasvícené čtverce či obdélníky, které odděluje linie (naznačená světlem), po které se jako po cestě jde ke smrti. Na jednom čtverci, blíže k nám, je hrdinka sužovaná samotou a zoufalstvím a svým spíš popocházením než tancem (kolem hranolu, který ukrývá červené světlo, jež také posléze jako symbol krve zalije celou tuto část scény, ve chvíli, kdy už je rozhodnutí nezvratné) vyjadřuje děsivý proces rozhodování - nesvíjí se nijak přehnaně, spíš v menších kontrakcích a zoufalých gestech rukou vyniká její duševní rozpoložení. Na druhé části, trošku odsunuté dozadu, dvě dívky (a všechny tři jsou v černém) se pohybují před další prosvícenou plentou a hrají si - alespoň mě se to tak zdá - s objektem podobným vlnovce, ze kterého se dá udělat tunel, zástěna nebo něco jako houpačka. V závěru pozorují dívku blížící se k smrti, ale jako dvojice mají pro mne význam spíš pozitivní. Celou choreografii otevírá muž, kráčející k dobrovolné smrti, ovšem pomalu a zřejmě ještě trochu váhá. On i Ona pak na konci vstoupí do osvětleného otvoru, snad dveří, stávají se z nich jen černé siluety, které pozorujeme do té doby, než vkročí do prázdna a … no doufejme hlavně, že tam mají vždy připraveno místo k lehkému přistání. Tečkou za výstupem je vznášející se bílý řiditelný balónek, symbolizující zjevně duši (nejvtipnější by bylo vyrobit ho z duše rybí, protože tak taky vypadá). Tuto choreografii tančí Tomovi tradiční spolupracovníci - muže dělá Tomáš Kopecký, zoufalou ženu Zuzana Susová nebo Klára Kutilová, dvojici dívek Klára Jelínková a Natálie Benyovszká nebo Sylva Nečasová a Žofie Demková. Obě podání se prakticky neliší, interpreti si s choreografií všichni rozumí.
Po Tomově pesimistické, ačkoli z celého večera nejprogresivnější choreografii nastupuje 6/2 člověka, hříčka Zuzany Šimákové. Diváci toto osvěžení potřebují a nadšeně vítají, ačkoli o choreografickém přínosu si můžeme dovolit diskutovat. 6/2 člověka má v programu sice vysvětlen jakýsi hlubší smysl, ale pokud na začátku tvorby tohoto kousku nějaký podtext byl, pak se cestou ztratil. Což je ovšem zcela jedno, pokud je divácky "funkční", a to on je. Mohlo by to mít tucet jiných názvů a pořád by to zůstalo hravým číslem, které pobaví. Jenže pobavit lidi je také důležité, a pořád mi to připadá jako dostatečný důvod k zařazení téhle choreografie do složeného večera ČBS. Divákům - a stejně tak mně (což je možná chyba) - je zkrátka úplně jedno, jestli jsou pohybové vtípky původní nebo otřepané, a stále si myslím, že není spravedlivé tuhle choreografii odsuzovat jenom proto, že není objevná. Šest chlapců sehrávajících veselý výstup s pomocí trampolín…, no proč ne? Co je pravda, že funguje nejlépe napoprvé, ale zajímavé byly oba večery, protože v příslušných rolích se vystřídalo dvanáct interpretů napříč celým souborem, a každý si své výstupy dělal ve volném duchu. Zuzana obsadila i šéfa Petra Zusku, který si z celé společnosti zachoval největší vážnost, Viktor Konvalinka se ovšem v tomtéž charakteru zabydlel s příslovečnou rozjíveností. A stejné rozdíly platí pro všechny. Zatímco Alexandre Katsapov coby gay se zabývá zejména manikúrou či pečlivou kontrolou vzhledu v etudě se zrcadlem a vůbec sází na ladné dívčí pohyby, publikem mocně oceňované, Radek Vrátil má chování siláka. Dvojici, jejíž vztah připomíná kreslenou ruskou dvojku Vlka a Zajíce, zosobňuje jednak Jiří Vrátil s Olexandrem Kysilem, jednak Jiří Urban s Petrem Strnadem. Vrátil má praxi ze Zlého krále a vůbec se na zlostné postavy výborně hodí. Kysil hraje víc k nemotornosti, Strnad využívá svoji subtilnost. Michal Jurisa zúročuje jako zženštělý narcis svůj věčně zasněný výraz prince, zatímco Jiří Waňka se vyžívá v eleganci pohybu. Radim Kafka a Mário Bakuš svorně sehrávají úlohu zakřiknutého brýlatého študenta. Na druhé premiéře se chlapci rozparádili do té míry, že pokračovali ve hraní i mezi oponami a publiku se poděkovali tím, že nejbližším řadám přenechali květiny, které byli dostali od divadla (totiž kdyby do publika rozházeli i květiny věnované jim jejich ctitelskou suitou, asi by se už dalších nedočkali).
Při druhé přestávce se publikum mělo čas zklidnit a připravit na Sinfoniettu, proslulou choreografii Jiřího Kyliána. Ačkoli jí bude brzy už třicet let, je to pořád svěží dílo, jednoznačná oslava pohybu, naplněná přitom ryzím češstvím. Je ještě hodně lyrická, téměř neoklasická, ale co do náročnosti neklade požadavky právě malé. Ukazují se v ní rozsahy a dispozice, rychlost a zdatnost všech tanečníků (tančí 14 tanečnic a tanečníků). Neposkytuje čas na rozmyšlenou, prověřuje reflexy, vyžaduje synchronizaci. Samozřejmě že je stále co vylepšovat, ale soubor v této zkoušce dobře obstál. Nejvyváženější bylo první obsazení, kde měly možnost vyniknout nejen všechny první sólistky, ale i ostatní dámy (Drastíková, Wenzelová, Ulrichová, Hrubešová). Všichni diváci oba večery také napjatě sledovali, zda se pánové sejdou ve skocích, a v tom příjemně překvapila obě obsazení. Zdá se, že problémy se srovnáním okamžiku výskoku jsou již za námi, zbývá jen doladit některé detaily. První obsazení bylo přeci jen přesnější, konec konců se v něm sešly opory souboru: Katsapov, Štípa, Konvalinka, Kodym a další. Slavnostní ráz choreografie, který vychází z Janáčkovy hudby, nesmazal ani fakt, že je hraná ze záznamu, a to nikterak nového - nicméně, kdyby se někdy podařilo zhlédnout ji s živým orchestrem, zážitek by byl dvojnásobný. To, že celé představení nemá živou hudbu, je jedinou podstatnější vadou, ačkoli se musí uznat, že technicky by se tak různorodý doprovod zařídit nedal.
Celkově byla premiéra České baletní symfonie neočekávaně vydařená. Opatrné řazení titulu na repertoár s dlouhými přestávkami svědčí o tom, že jednoznačné přijetí očekáváno nebylo. Možná by se někde v hracím plánu ještě našlo místo, kam vmezeřit pár repríz, protože zájem o představení určitě bude. Jen jedno mi není jasné. Proč se tahle rozpohybovaná symfonie jmenuje "baletní", když je celá o různých podobách současného tance…