Srpen 2007

Severská literatura = realismus

29. srpna 2007 v 11:34 | lk |  Z literárních luhů a hájů
Další vhled do literární oblasti, která není příliš populární, ale zaslouží podrobnější připomenutí.
O čem severští bardi zpívají? Někdy o hrdinských činech svých předků, jindy o těžkém životě rybářů, jindy o sedlácích nebo o životě chudého člověka ve městě. Vždy je tu přítomen boj - boj s nezkrocenou divočinou, boj s tvrdou krajinou, boj s chudobou, boj se společenskou konvencí a s vlastním svědomím.
Historické romány čerpají z osudu známých postav dějin nebo pověstí, novější realistická próza dosadila za hrdinu prostého člověka, a vždy spíš rybáře a chudého pastevce než dělníka, proto ani knihy, které se skrytě hlásí k socialistickým myšlenkám, nejsou nápadně rétorické a nejsou zalidněny stereotypy jako socialistický realismus, který je znám u nás. Také se v nich nesetkáme s mnohomluvným výkladem o tom, co by mělo být. Základem je popis toho, co je (nebo co bylo) a z toho si může každý vybrat, co se mu hodí. Popis bez naléhavosti a přesvědčování, bez velkých slov a zásadně bez hesel. Mnohé knihy obsahují až reportážní prvky. Jindy zase pronikne básnický jazyk, zejména, když se autoři obrátí ke krajině, která je jim většinou vlastí nebo krajinou dětství. To není ani památky po nějakém severském chladu, alespoň co se vyjadřovacích prostředků týče: obrazy krajů ve fjordech a v lesích, pastviny, šéry, pobřeží, není nic, co by si čtenář prostřednictvím nadšených autorů nezamiloval.
Poetičnost, která provází popis krajin, se ale málokdy stejně obrací k lidem. Tam bývá zachován striktní popis událostí v lidských životech tak, jak šly, bez pathosu a bez zbytečných úvah. A pokud je nutné k úvaze přistoupit, je vložena do úst nebo vnitřních monologů postav.
V románech je mnoho autobiografického, řada autorů promítla do knih alespoň své dětství. Nesetkáváme se ale s vyprávěním v ich formě. Postavy zůstávají většinou nepřikrášlené a úpadek, neštěstí a smrt nejsou řídkými hosty v popisovaném prostředí. Hlavní hrdinové, a vpravdě hrdinové, protože tu není nikdo, kdo by se nemusel se životem rvát, jsou autory obdařeni mnoha vnitřními monology, snad i proto, že ve skutečném životě, kde bída stále klepe na dveře, nebylo mnoho místa pro slova, která mohla být vyřčena nahlas.
Některé romány sledují určitý rod po generace, jiné alespoň provázejí hlavního hrdinu od narození až po smrt, která nebývá synonymem důstojného skonání v kruhu rodiny v požehnaném věku. Neobvykle důležité postavení mají pro severské autory ženy. Hrdinky bývají silné a je na ně pohlíženo téměř feministicky, bývá vyzdvižena jejich houževnatost, realističnost, pevná vůle. Zvláštním znakem také je, že prakticky v každém románu se vyskytuje dívka, která přijde do neštěstí, zpravidla hned napoprvé. A kniha často svým vyzněním pranýřuje nespravedlivost a konzervativnost společnosti, která ostatně všude došla rozvolnění až po druhé světové válce, a to už není otázka těchto autorů. Nicméně frekvence tohoto motivu svědčí o tom, že se jednalo o běžný společenský konflikt. Hrdinky románů nesou svůj úděl hrdě a vzdorně a často nechávají své mužské protějšky daleko za sebou.
Jiným znakem je opakující se motiv kupce-šejdíře, který chudým lidem otvírá v krámě úvěr, takže mohou brát na dluh, ale pak nikdy nevidí ani öre ze své mzdy, protože stále splácejí dluhy. A proti kupci se utvoří rybářské či sedlácké družstvo, ale postupně je nahlíženo na oba dva jako na stejný neřád, který chudého člověka stejně nechá na holičkách. Z tohoto pohledu nevybočil ani vcelku prosocialistický Islanďan Halldór Laxness, jedině snad norský autor Andersen Nexö byl přesvědčeným socialistou, ale u něj zase není pro velká slova skrz realistické obrazy místo.
Nutno podotknout, že realismus těchto románů není šablonovitý a prvoplánový, nepodsouvá čtenáři demagogické vývody. Je surový v tom, jak pozoruje osudy lidí, ale nevytváří hrdiny černobílé, naopak velmi lidské, uvěřitelné a ve smyslu kladu nebo záporu postav často nezařaditelné, tj. nezapírá rozporuplnost lidských povah, jejich slabosti a omyly. Přes jistou tvrdost je stále přítomný i chápající pohled.
V řadě knih se jako problematická organizace objevuje Armáda spásy, na jedné straně poskytující pomoc, na druhé straně svazující lidi do přehnaných křesťanských dogmat. Otázka křesťanské víry je sama častým námětem, její spor s přirozeným cítěním lidí často dopadá pro věrouku záporně. Církevní hodnostáři bývají konzervativní a společnost ve svých ožadavcích a odsudcích tvrdá.
Čtenář těchto příběhů je zasvěcen do rybolovu (většina rybářů má pronajatý "podíl" na jednom společném člunu, se kterým se v určené době všichni plaví do úrodných vod), do tajů pastevectví ovcí na šérách, do koloběhu života prostých lidí. Zajímavé také je, že nejobvyklejším nápojem všude ve městech i na venkově a v rybářských domácnostech je káva, nebo spíš její náhražky kávou nazývané. Dospívající děti jsou uváděny do života prostřednictvím konfirmace, to je maturita 19. století, i když probíhá někdy od 13 do 15, maximálně 17 let. Děti z chudých rodin pak brzy nato odcházejí do služby na cizí statky a do měst. Dětství je krátké, často až příliš. Sirotky si berou na služebnou práci, výpomoc v pastvě atd. sedláci, kteří za ně dostávají příspěvek z chudinské pokladny. První světová válka většinou lidi míjí, na Islandu dokonce na ni bylo pohlíženo jako na šťastnou událost, protože pozvedla vývoz.
Knihy severských autorů vycházely ve 30. a především 40. letech (tedy i nějaký čas po válce) ponejvíce v Evropském literárním klubu, nakladatelství, které vydávalo knihy pouze pro svou obec předplatitelů. Vycházely v něm skutečně knihy z celé Evropy, ze severských států, Ruska, Francie, Německa, ale i Maďarska, Španělska, Holandska…, většina autorů je již opět zapomenuta. Tyto knihy se jakýmsi záhadným řízením osudu téměř vypařily. V knihovnách (a počítám v to i Městskou knihovnu v Praze a Národní knihovnu, kde i když se některé knihy najdou, většinou jde o jedinečné exempláře z konzervačního fondu) najdeme sotva pár kousků z této kdysi velmi rozsáhlé produkce, pokud nejde o několik málo titulů, které se dočkaly reedic v jiných nakladatelských domech (což bylo minimálně). Většina knih měla v některých ročnících na vazbě vytištěna počáteční písmena nakladatelství - ELK - a podle tohoto i jiných znaků (vazba se samozřejmě měnila, ale je několik charakteristických verzí) se dají občas najít v antikvariátech, jinak jsou zřejmě roztroušeny jen po literárně zaměřených domácnostech s obsáhlou knihovnou. ELK přežil válku a ještě v roce 49 existoval pod hlavičkou Československého spisovatele, ale nakladatelské plány byly samozřejmě poznamenány okolnostmi.
Z dalších nakladatelů jmenujme Františka Topiče, který vydával islandského "básníka mládí" Kristmanna Gudmundssona (vycházel v edici "Bílých knih") a autory norské, dánské i finské. Antonín Neubert vydával norského spisovatele Gullvaaga a jednotlivá malá nakladatelství čas od času sahala po severských autorech, aniž by se jim věnovala soustavně.
A na závěr konkrétní výčet autorů, se kterými se k jednotlivým zemím setkáme:
Island: Gudmunder Kamban, Kristmann Gudmundsson, Halldór Laxness
Norsko: Martin Andersen Nexö, Johan Bojer, Olav Gullvaag; poválečnou literaturu zastupuje poměrně široce známý Trygve Gulbranssen
Dánsko: Thomas Olsen Lökken, Thit Jensenová, Johannes Buchholtz
Finsko ve světové literatuře uspělo později známým a stále vydávaným románem Miki Valtariho "Egypťan Sinuhet".

Prameny 2

29. srpna 2007 v 11:30 | lk |  Fotogalerie

Prameny

20. srpna 2007 v 11:44 | lk |  Fotogalerie

Kouzlo severských literatur – vědomí blahobytu

13. srpna 2007 v 11:55 | lk |  Z literárních luhů a hájů
Severské literatury patří k odvětví, které se naší literární vzdělanosti dotýká jen vzdáleně. Nikdy z nich nevznikly nové literární směry, vlny poezie nebo nové pohledy na drama, takže školy nepovažují za nutné nás s nimi seznamovat. V dramatu - a dá se říct, že pouze v něm - nás naši literární učitelé ještě vzdělávají. Ze všech autorů nám prostřednictvím osnov a živého odkazu na divadelních prknech utkví v paměti Henrik Ibsen a August Strindberg. A tím to zpravidla končí.
Číst romány severských autorů (norských, švédských, dánských a také islandských) se považuje za veliké podivínství. Většina lidí je má, aniž kdy četla jedinou řádku, za temné a chmurné, odraz starodávných ság. Předpokládá v nich velkou míru krutosti, lidského neštěstí a chladu. Nepřipouští, že velká generace autorů z přelomu 19. a 20. století či meziválečného období, vytvořila řadu děl, která si v ničem nezadají z realistickým románem, jak jej známe z našeho středoevropského prostředí, zároveň děl, ze kterých čiší láska k rodné zemi, laskavé pochopení lidských osudů a slabostí, děl, která přinášejí naději - dříve by se řeklo optimismus. I když se povětšinou jejich hrdiny stávají ti nejchudší z chudých. Ale to je jen slupka. Ti chudičtí hrdinové jsou mnohdy mnohem bohatší než moderní civilizací zhýčkaný čtenář, jsou svobodnější ve své prostotě a šťastnější o to, že v málu se i drobnost stává obrovským zázrakem.
Ano, není to literatura do tramvaje - aby ji člověk pochopil, musí ji nechat v sobě dozrát a musí se i sám nacházet v takovém rozpoložení, v takovém stavu, aby k němu se svým poselstvím přišla bez překážky. Pak člověk dojde k dvojímu druhu poznání. Za prvé se mu otevírá pohled na dějiny národů, které jsou u nás probírány zpravidla povšechně, kromě dob, kdy zasáhly do vývoje jiných, významnějších států (počínaje nájezdy Vikingů do Anglie a třicetiletou válkou konče). Mnozí autoři vkládají útržky dějepisu do svých knih schválně, ale většinou je dovedou tak včlenit do děje, že nikoho ani nenapadne považovat to za poučování. Jindy vyplyne poznání samo z textu, který je jen vyprávěním, hovoří samo prostředí, které je pro českého čtenáře nadáno jistou exotičností. Je to také přiblížení mentality jiných národů, přiblížení určitých historických období se všemi podrobnostmi ze života lidí, chápání víry, vzdělanosti, národního cítění, problematiky dělnického hnutí atd. atd.
Druhým pólem četby je pak chudý svět literárních hrdinů, skromnost a spokojenost. Někdy jsou to vskutku dojemné okamžiky, ale vzhledem k poctivosti literárního realismu oněch knih se těžko dá předpokládat, že by tu bylo příliš přikrášlováno myšlení lidí. Způsob myšlení, na který moderní člověk jaksi rezignoval, tj. to, co by v nás především udržovalo vědomí, v jak obrovském blahobytu my, věčně nadávající lidé (a Češi jsou v nadávání na prvním místě, na to jsou sociologické doklady) žijeme. Jaké bohatství se skrývá v tom, co můžeme jíst, pít, číst v knihách, čím se bavit. Že stovky samozřejmostí jako jsou auta, mobily, myčky, televize, ledničky nebo počítače jsou věci, za které jaksi opomíjíme být vděčni. Není špatné si pročíst, jak se jinde žilo před sto lety a za "první republiky" a jak se dodnes žije na většině míst světa - a jak málo stačí ke klidu a spokojenosti, což jsou hodnoty, které většinou máme tak nějak nadosah, ale stále se jich jen pokradmu dotýkáme a nejsme s to je na delší chvíli podržet. Měli bychom se učit z těchto knih, jaký může život být, a přijímat alespoň tušení, že i kdybychom přišli o své civilizační výdobytky, život by neměl o nic menší cenu.

Soukromá rehabilitace Kundery

6. srpna 2007 v 11:35 | lk |  Z literárních luhů a hájů
Jsou romány, u kterých bych z moci své úřední zakázala, aby se jejich obsah vyprávěl na hodinách literatury. Romány, u kterých nejde o děj, ale o způsob vyprávění a o mnoho myšlenek, které se ve zkratce před tabulí převyprávět nedají, a i kdyby se je někdo pokoušel shrnout, nedopadlo by to asi dobře. Ale popisovat u každé knihy jen děj, je ve výsledku kontraproduktivní.
Například bych zcela rezignovala na to, snažit se popsat Kunderu. Nebo by bylo lepší vykládat o slohu a o postupech, spíš než o ději. Zásluhou gymnazijního výkladu jsem se několik let vyhýbala jakékoli jeho knize jako čert kříži, a když jsem si tuhle vytáhla Žert, zatajil se mi dech. Jednak údivem nad tím, jaké stupidity (promiňte, to se jinak říct nedá) nám o něm vykládali ve škole, a jednak nad tím, že je to výborná kniha, která se krásně čte. Není to žádná obžaloba režimu, konec konců příběh je spíš rámcem a záminkou k tomu seznámit člověka s názory na život, které i dnes nepochopitelně dobře sedí. Učili jsme se, že ženy v jeho románech jsou za blbce, že si z nich dělá legraci. Ve skutečnosti je to průnik do psychologie plný porozumění, snad jen jedna postava je až příliš prostá, ale kdo ví, možná je to jen odraz doby... A všechna trapnost zhuštěného výkladu, u kterého jsem si říkala, že tak krkolomnou kravinu snad nikdo nemohl napsat, se ztrácí ve stylu, který už předznamenával budoucí esejistickou činnost. Tak jsem nad tou knihou stála trochu s omluvou, že jsem léta nevěřila, že dobrý spisovatel je skutečně dobrý, trochu s nadšením, jak jsem si početla a přitom nenásilně rozšířila obzory (což víceméně od literatury vyžaduju), ale také trochu s děsem z toho, co udělá z literatury školní výuka a jak dlouho to člověku někdy pak trvá, než se k ní dobrovolně vrátí...