Červenec 2007

Jak se nezabít s kosou

23. července 2007 v 9:21 | lk |  Fejetony a sloupky
"Hlavně si prosimtě něco neudělej," nabádá babička s hrůzou v hlase, jako by na tom bylo něco nebezpečnýho. Pokud člověk jenom trochu přemejšlí o tom, co dělá, tak si s kosou ublížit nemůže. Jenom nesmí koukat, kde co lítá a musí vědět, po čem šlape a co má před sebou (třeba jestli se do staré krtiny pod švestkou nenastěhovali sršni;-) ). Ale to by měl vědět, ať dělá cokoli, možná že když rejdí po zahradě se sekačkou, tak je mu leccos jedno, ale kosit trávu, to je práce prastará a jako taková potřebuje člověka se vším všudy. Že by to nějaká nóbl sekačka vzala rychleji, to je docela možný, ale když on to soused chce na seno pro králíky, tak je to nejlepší sundat ručně, obrátit si to přijde už sám…
Nejlepší čas na trávu je před snídaní, když je vlhká rosou, sluníčko se topí ještě dole v oparu a mouchy jsou zatím v klidu. To jsou takové ty maličké kousavé potvůrky, co lítají taky před deštěm a dopoledne otravují na pasece, když jdete na borůvky. Většinou stačí preventivně rozetřít v prstech trochu listů máty a potřít si čelo a zápěstí a nechodit v tričku s krátkým rukávem - schválně proč chlapi chodí pracovat na louku v košili, i když už slunce leze vysoko? A všude je ticho, nikde neřve žádná mechanika, občas se ozve bláznivej kohout od souseda a začne kokrhat, i když svítalo tak před třema hodinama, a pořád odněkud něco pokvokává, poštěkává, někdo něco štípe nebo nakládá, řve na manžela, že je nemehlo… a dole pod silnicí uhání potok, auto tudy jede tak jednou za půl hodiny, takže při troše představivosti to tu vypadá jako před sto lety (a do toho jít s obsekávadlem na elektriku by bylo barbarství). A tráva pod nohama se pod kosou skládá jako kdyby se ukláněla, hezky hladce v půlkruhu, jedna cestička na začátek, potom šíř a šíř. Někdy je polehlá, tak se musí trošku nadzvedat, ale nervat silou, jen tak zlehka, a ne šikmo, poněvadž se pak zaboříte špičkou do země a špička se brousí nejhůř. Spíš nadlehčovat, i když časem je pořád těžší a těžší, a pěkně v rytmu, rozkročit se a vrůst do země aspoň pomyslně. Luční kobyly, jako by tušily zradu, odskakují pryč. Občas je tráva polehlá do víc směrů, a to se potom točíte jako holub na báni, nevíte, kde to podebrat, až se z toho málem podeberete sami, ale když se jen tak naklání, když vlastně skoro stojí, jenom nejvzrostlejší stvoly klopí hlavičky pod rosnou nadílkou, to je požehnaná práce. A končí včas ve chvíli, kdy už začíná být pěkně teplo, začínáte se potit, zatímco okolo to osychá a tráva ležící pod nohama voní čím dál tím víc. A je to úplně jiná vůně, než když prolítne zahrádkář s řvoucí sekačkou, taková starodávná, prapůvodní. I zvuk vznikající z dotyku kosy s trávou je nenapodobitelný, asi jako klapot podkov nebo cinkání ovčího zvonečku (naproti si pořídili pár ovcí, jsou slyšet celý den). Kosa je rozvážná, kdežto srp upovídaný. Kdyby na trávu hráli, tak z kosy by zněla symfonie, ale srp by zpíval lidovou písničku. Pod ním se tráva nekácí s velebnou důstojností, tam padá a lítá na všechny strany bez ladu a skladu. Ale má výhodu, že si ho můžete přehodit do druhé ruky, což u kosy nejde. Co nezvládne jeden, to dočistí druhý, jak to má být. A všechno v tichu, bez prodlužovačky a bez benzínu. Na čistém vzduchu a v doprovodu ptačího foxtrotu. Příliš mnoho civilizace škodí!

Hans van Manen - půlkulaté jubileum

13. července 2007 v 21:18 | lk |  Balet - zahraniční
Významný holandský choreograf Hans van Manen oslavil 75. narozeniny.
Německý taneční server Tanznetz.de využívá fotoarchivu G.Weigelta: http://www.tanznetz.de/news.phtml?page=showthread&aid=130&tid=10382
Stránky o H. v. M.: http://www.hansvanmanen.com/
http://www.hansvanmanenfestival.nl/

Křížem krážem baletním světem

9. července 2007 v 22:27 | lk |  Balet - zahraniční
Začínají divadelní prázdniny, jak pro tanečníky, tak pro "psavce". Ale věci se děly a dějí stále. Např.:
- První sólistka Bayerisches Staatsballet München Sherelle Charge, rodilá Australanka, ukončí 16. července po 15 letech svou taneční kariéru v představení "Chamber Symphony/Das Lied von der Erde".
- V Londýně se 1. června konal na stadionu Wembley charitativní "Koncert pro Dianu", který měl připomenout památku této oblíbené osobnosti, na kulturní akci, kterou navštívilo 60 tisíc lidí, vystoupil také ansámbl Anglického národního baletu, jehož byla princezna Diana patronkou.
- Od 1. července se ředitelem operního souboru Slovenského národného divadla stal Oliver Dohnányi, známý dirigent, který doteď působil jako šéfdirigent opery Národnho divadla v Praze, kde se jako dirigent ujal i dvou baletů - představení Mozart?Mozart! a Romeo a Julie (kmenovým dirigentem baletu ND je Sergej Poluektov).
- Od 30. července do 18. srpna bude v Londýnském Coliseum Theatre hostovat balet Velkého divadla, na programu je Korzár, Bajadéra, Spartakus, Don Quixot i moderní kousky.
- 21. června mělo v Moskvě premiéru nové nastudování Korzára, choreografii upravil Alexej Ratmanskij. Medoru na premiéře tančila Světlana Zacharová.
Zdroje: Tanznetz.de, Ballet.co.uk a weby divadel ;-)


Co všechno jsem viděla v Ponci 2.

2. července 2007 v 21:06
Posledním číslem Evropské taneční laboratoře 3 bylo sólo pro východní, asi japonskou, tanečnici od Maďarky jménem Jasna Vinovršky s názvem Which club?, pojednávající o úřednické mašinérii. Jak aktuální téma, ačkoli typ úředníka, který nám dámy předvedly, se náramně liší od naší zapšklé babizny za šlatrem, která pod klávesnicí skrývá lifestylový časopis a k občanu se obrací s neskrývanou nenávistí, protože nebýt jeho, mohla už dávno zdrhnout z práce domů. Kdepak to, tady je úřednice pěkně ostrá a rázná, vypadá jako z cizineckého oddělení nebo pracovního úřadu, nebo spíš jako u náboru do věznice... Pohyb a mluva jsou velmi důležité, tvrdá úsečná gesta patří k jednotlivým otázkám, které se hlava nehlava střídají jako v kolonkách úředních tiskovin: Jméno, Zaměstnání, Věk, Pohlaví, Národnost a další a další otázky vyštěkává (samozřejmě anglicky) přísná úřednice na pomyslnou oběť. Na chvíli se ve svém běsnění zarazí a to se nejspíš proměnila v toho na druhé straně okénka, to posedá na židli a její gesta jsou spíš obranná. Ale i tak je to docela lekce bojového umění. Věru, s takovou úřednicí bych se potkat nechtěla.
Další složený večer
Třetí představení, jehož jsem byla svědkem, se odehrálo 27. června a já jsem opravdu byla ráda, že o něm nemusím psát oficiálně, i když první část ušla. Ale po pořádku. Zahajovala slovenská choreografie v autointerpretačním podání - Jaro Viňarský a Lucia Kašiarová: Srdce jako postřelení ptáci. Choreografie se obejde bez textu v programu, ten spíš zmate zbytečně vymyšlenou složitostí. Vždyť to bylo docela prosté, příběh muže a ženy, jaký je, jaký vždycky byl a bude. Milují se, touží posobě, ale protože jsou každý trošku z jiného světa, nikdy se absolutně nepotkají. Na tomhle kousku se mi velmi líbila světla, nevelký prostor divadla Ponec se jimi jaksi natahoval, členil a vypadal mnohem, mnohem větší. V něm ti dva chodili, zuřili, číhali, povalovali se, postávali, on se na chvíli proměnil v čtvernožce a na chvíli v můru narážející do lampy, ona vždy ženská a divoká, oba k sobě patřili. Nebylo na tom nic oslnivě nového, ale bylo to příjemné.
Na podivnou věc s názvem Showcast of the body jsem koukala jako jelen. Autorkou je japonská choreogtrafka Chikako Kaido a je to celé o těle. Jenže už to - podle mě - není vůbec tanec. Možná jakási svérázná pantomima, divadlo asi jo, ale estetického v tom není zhola nic. Obzvlášť když jedna tanečnice má úctyhodnou nadváhu... Ukazuje to lidi, jací jsou, nejspíš. Jakási gesta, která vypadají, jako když hospodyně mele kávu. Do toho každou chvíli výkřik nebo nepochopitelné úpění. Když sebou někdo třískne o zem a pak zase vyskočí, co to má společného s tancem? A když se holka kouká po lidech, jako kdyby si vybírala kluka, no herecká etuda výborná, ale tanec asi ne... Neřekla bych ani, že obecenstvo by bylo nějak unesené. Ono také ani u jedné, ani u druhé části nepoznalo, kdy už je konec, takže když se spustil potlesk, část lidí trnula, že přerušuje představení... Inu, řečeno s Frištenským: no bylo to hezký, ale že bych to musela vidět dvakrát...