Červen 2007

Pozvánka na fotografickou výstavu do Mánesu

29. června 2007 v 19:26 | lk |  Zápisník
Jeden fotograf a deset členů baletu Národního divadla. Výsledek - něco, co tu ještě nebylo a co naši fotografii konečně poouvá do světové sféry i v oblasti fotografií inspirovaných tancem...

Co všechno jsem viděla v Ponci 1.

29. června 2007 v 19:20 | lk |  Zápisník
Viděla jsem tři představení v rámci Tance Praha a nestačila jsem se divit. Patřím k těm lidem, kteří trvají na tom, aby tanec byl estetický, což ale už dávno není měřítko pro současný tanec, takže ne každý kus, který je všeobecně označen za "dobrý" ve mně probudí kladnou odezvu.
Celkem bez výhrad jsem přijala večer složený z choreografií Antona Ľachkého "Heaven is the place..." a Jana Kodeta Kevel. Dokonce jsem o tom byla nucena napsat. Nádavkem rozhovor s Honzou Kodetem, který vznikl asi během čtvrt hodiny:).
Jeden z oněch večerů byla Evropská taneční laboratoř č. 3, večer, ve kterém se představili tvůrci ze zahraničí v pestré směsi choreografií (fuj, to je ale klišé). První byl chlápek ze Špaňelska Guillermo Weickert Molina s věcí jménem Descenco (capricho), což byla jaksi jeho osbní zpověď nebo autoportrét. Vypravovalo to o tom, z čeho všeho má strach. Pochopitelné to bylo, ale vůbec se mi to nelíbilo, nadto byl dotyčný choreograf/tanečník hrozně podobný člověku, kterého jsem měl loni na velmi záživný předmět "Politická geografie"... Takže ten si nejdřív hrál na šílence, potom na člověka s vadou řeči, potom na hystericky se smějícího člověka, svíjejícího se po podlaze (ale nesmál se sám, měl v puse něco jako malý přehrávač), pak tam měl etudu, která by se dala nazvat "jak donutit mou pravou ruku, aby nerozflákala kladivem vajíčko, které drží má levá ruka (což bylo vtipné) a ještě ilustrace jeho chlapeckého strachu z dlouhé chodby v domě, kdy se plížil podél imaginární zdi a musel dojít až na konec (dobrá pantomima). K tomu samozřejmě videoprojekce, kde byla nejdřív zeď a potom tam byl on, an šel močáliskem, které mi připomnělo rodnou Přebuz, a nakonec se postavil do močálu a klesl ke dne (pro mne za mne mohl klesnout doopravdy, z celého kusu jsem měla pocit spíš špatný).
Pak bylo krátké sólo, jehož autorem byl Anthony Egéa, jmenovalo se Soli 2 a tančila je jistá Emilie Saudre. Byla to směs výrazového tance a hip hopu, úžasně působivá a zatančená velmi charismatickou protagonistkou. Nejdřív jen obcházela kolem jeviště, vyzývavě, v černých přiléhavých šatech a ve střevících s vysokými podpatky, a v celém jejím těle bylo obrovské napětí. Chvíli se zastavila, udělala pár vláčnějších pohybů, načež bravurně předvedla nějaký z těch cviků, které si člověk spíš spojuje s těmi mládenci v kalhotách o tři čísla větších, holé lebce a kšiltovce:). Postupně si zula jeden střevíc, pohrávala si s ním, obdivovala ho, pak druhý, potom si šaty ze strečové látky přetáhla přes hlavu a pro mě se proměnila v medůzu nebo rybku závojnatku. Sedíc zády k publiku předvedla úžasné rozpracování pohybů rukou, paží a zádových svalů, o kterých většina z nás ani netuší, že je má, natož že můžou být takhle vidět. A i když byla na jevišti vlatně polohaná, vždy se dovedla zakrýt hustou hřívou tmavých vlasů nebo nenápadným gestem. Celé její vystoupení bylo demnstrací ženskosti spojené s moderností a stylem high society.
pokračování příště

O ledové Sazce a Svěcení jara

20. června 2007 v 15:13 | lk |  Zápisník
Zatímco venku chvílemi pražilo slunce a chvílemi se nad Prahou vznášely bouřkové mraky, uvnitř jela klimatizace naplno a studený vzduch přebíhal po zádech jako mráz. Mluvím o Sazce Aréně, kde jsme se sešly celá redakce Tanečních aktualit na předávání cen Tance Praha a na představení Marie Chouinard Svěcení jara. Přišly jsme s dvouhodinovým předstihem, kdyby bylo potřeba něco zařídit nebo pomoct, ale nakonec jsme to pojaly trochu jako redakční schůzku. Prostor uvnitř mi silně připomínal letiště, jen že tam nebyli lidé, ale jinak stejné: dlouhá chodba na obě strany, od stropu čísla ke vchodům do arény jako čísla odletů. Došly jsme kamsi, kde byly židličky a stolečky, ale všechno z hliníku, takže taky ledové. Nemohla jsem se dočkat zahájení večera, ale uvnitř v aréně mě ovanul ledový vzduch. Jen jedna z nás se vytahovala, že má svetřík a druhá naštěstí aspoň malé sako. My ostatní, co jsme šly v šatech, protože venku byl pařák, jsme tam drkotaly zubama celou dobu.

Sólo pro Brela, Vysockého a Kryla

11. června 2007 v 23:12 | lk |  Balet - domácí
Nový balet Petra Zusky Brel-Vysockij-Kryl / Sólo pro tři jsem viděla třikrát a čím dál víc mě utvrzuje v dojmu, že je to zatím nejlepší představení, které pro soubor Národního divadla vytvořil. Vsadil na způsob, ve kterém zúročuje své nejlepší schopnosti - vytváření žánrových scének a krátkých výstupů prodchnutých emocemi - a moudře rezignoval na dlouhé scény zalidňující jeviště bezradnými postavami.

Česká televize opouští neutrální češtinu

10. června 2007 v 22:06 | lk |  Média
Člověku by se chtělo říct spisovnou češtinu, ale to by nebylo přesné, protože hovorová čeština je součástí spisovného jazyka. Nedívám se na televizi skoro vůbec, ani na zpravodajství. Ale několik večerů, kdy jsem náhodou viděla Události mě přesvědčilo, že je tomu opravdu tak: hlasatelé v České televizi se stále více odchylují od neutrálního jazyka i pečlivé výslovnosti. Začínají se například stírat meze mezi neutrálními (bezpříznakovými) a citově zabarvenými slovy. Mám na mysli dvojice typu:
turisté - turisti
aktivisté - aktivisti
Američané - Američani

a další.
Druhé jmenované tvary bývaly považovány za citově zabarvené, respektive za hovorové, ale v ČT se používají zcela běžně v neutrálním kontextu. Nevím, jestli je to náhoda nebo trend, nepatřím k pravidelným divákům, ale jestli je to trend, považuji jej za velmi nezdravý. Většina lidí získává právě z televize povědomí o tom, co je neutrální vrstva spisovného jazyka, a pokud se bude dál mísit s hovorovým jazykem, byť by to byl nakonec přirozený vývoj, není správné jej prostřednictvím médií urychlovat.

Ivan Liška na DVD

9. června 2007 v 22:07 | lk |  Balet - zahraniční
Zatím ale pouze v Německu. Bayerisches Staatsballet München upozornil na svých stránkách krátkou notickou na vydání DVD "Dáma s kaméliemi" v hlavní roli s Ivanem Liškou a Marcií Haydee. Jde o balet Johna Neumeiera, který byl v roce 1987 zfilmován pro promítání v kinech a nyní se dočkal digitalizace. Je k dostání za necelých třicet euro.
Ivan Liška má za sebou veleúspěšnou kariéru tanečníka a působí jako neméně úspěšný šéf mnichovského baletu. Marcia Haydée je ženskou legendou německé taneční scény.

Bavorský balet v divočině

3. června 2007 v 12:23 | lk |  Balet - zahraniční
Šéf Bayerisches Staatsballet München Ivan Liška prošpikoval baletní sezónu spoustou mimoprogramových akcí, ať už to jsou "Ballett-Werkstätte" (exkurze v baletu pro děti a mládež), besedy s umělci, spolu s operním souborem pořádaná "Junge Akademie" a "Erlebnistage", tj. "dny zážitků" mířené na dětské diváky, nebo třeba umělecký přednes balady Korzár v předvečer velké premiéry. Teď se pro změnu chystá výjimečné vystoupení, které zaštiťuje bavorské ministerstvo životního prostředí - balet ve volné přírodě, v srdci Národního parku Berchtesgaden. Na speciálním jevišti se budou tančit výňatky z Giselle, a to 30. června a 1. července. Mottem představení je "Balet a divočina".
Představení bude předcházet multimediální prezentace, kterou vytvořil spisovatel a novinář Till Meyer. V Německu ovšem zadarmo ani kuře, takže stejně jako na besedy, i tady se už platí. Ačkoli z pohledu jednotky pakatel (čtyři eura). Akce se koná s předstihem dvacátého června.
Spolupráce mezi bavorským baletním souborem a zemským ministerstvem trvá už tři roky a cílem jejich společné práce je vzájemně přiblížit kulturu a přírodu, civilizaci a divočinu. Přírodní kout těží z popularizace díky umění, balet zase z inspirace, kterou mu divoká příroda nabízí. Bavorský státní balet byl za neobvyklý zájem o životní prostředí vyznamenán organizací World Wilderness Foundation jako "Světový velvyslanec divočiny".

Tanec Praha 2007

2. června 2007 v 20:34 | lk |  Zápisník
Včera nám začal další ročník festivalu Tanec Praha. Zahajovalo se v Ostravě, v Praze začíná v pondělí 4. v divadle Ponec. Základní přehled o festivalu na jeho domovských stránkách bude průběžně doplňovat zpravodajství, recenze a rozhovory na Tanečních aktualitách. Největším lákadlem festivalu je samozřejmě soubor Compagnie Marie Chouinard, který vystupuje 6. v Hudebním divadle Karlín a 14. v Sazka Areně.
Jakkoli je program nabitý a zájem diváctva velký, pořadatelé festivalu nemají na růžích ustláno. Server Divadlo.cz informoval o finančních těžkostech, které jej letos provázejí kvůli snížení příspěvku od hlavního města Prahy o téměř jeden a půl milionu korun, a to jen pár dní před začátkem festivalu. Celkový příspěvek zůstává na 1,6 milionu korun a je jasné, že do dalšího ročníku bude Tanec Praha vstupovat se značným dluhem.
Mezinárodní festival Tanec Praha, jehož historie sahá až do roku 89, probíhá každý rok po celý červen. Zlatým hřebem bývá vystoupení celosvětově známého tanečního souboru. Minulý rok to byla Companía Nacional de Danza španělského choreografa Nacho Duata, k dalším patří třeba Cloud Gate Dance Theatre of Taiwan anebo Batshewa Dance Company pod vedením Ohada Naharina.