Květen 2007

Reakce na Sólo - souhrn

29. května 2007 v 22:47 | lk |  Balet - domácí
Nedávná premiéra tanečního představení Petra Zusky "Brel-Vysockij-Kryl/Sólo pro tři" vzbudila příznivé ohlasy. Zatím se vyjádřila tři média:
Hospodářské Noviny - Saša Hrbotický
Mladá fronta Dnes - Roman Vašek
Bavtese.cz - Martina Doležalová
Ještě počkáme, dočkáme-li se ohlasů z Práva a Lidovek...

Trochu drastické řešení

23. května 2007 v 14:41 | lk |  Povídky
"Kapitáne, v kvadrantu čtyři je neznámá loď a blíží se k nám velkou rychlostí," zahlásil první důstojník O´Craawa, "máme navázat spojení?"
"Ovšem, O´Craawo, zjistěte sou-souřřřadnice a začněte - škyt - vysílat," odvětil kapitán a přihnul si mocně ze své příruční lahve whisky. Loď s poetickým názvem Postřelená tchýně byla podle všeobecného názoru na odpis a většina ostřílených kapitánů prohlašovala, že jenom naprostý šílenec by do něčeho takového vlezl. Kapitán Trosca však usoudil, že pro něj je toto plavidlo jako stvořené. Vhledem k tomu, že z kadetky ho vyhodili už ve třetím ročníku, když řekl jednomu z profesorů, že je trouba, a když nebyl schopen spočítat rovnici o jedné neznámé, rozhodl se načerpat vzdělání jinak. Na své pouti po vesmírných přístavech, kam se dostával buď jako černý pasažér nebo umývač pozitronových plášťů, se naučil rozeznat raketu od kosmické lodi a došel k názoru, že lepšího vzdělání už nemůže dosáhnout, pročež se začal porozhlížet po vlastním plavidle. Postřelenou tchýni mu daroval jeden překupník zadarmo (říkalo se o něm, že zavraždil matku své ženy, ale to byly samo sebou pomluvy), ale podplacení komise, která mu měla zařídit sponzorování průzkumu vesmíru, stálo Troscu veškeré úspory, které si předtím poctivě našetřil pašováním vzácného nanofosoforu. Poskládat posádku z přátel sobě rovných byla pak pro kapitána hračka.
Nyní se Postřelená tchýně vydala na cestu, na kterou se dosud nikdo nevydal a o které mnohý kapitánův známý zadoufal, že je její cestou poslední (ale to si Trosca nebral nijak osobně).
"Kapitáne, máme příjem."
"Na obra-razovku …sím," pokusil se kapitám o vzpřímený stoj.
Jelikož obrazovka na zánovní lodi v době koupě již nefungovala, nahradil ji kapitán pohotově televizorem značky Tesla, který jednou ukradl v muzeu pravěkých nástrojů, když zrovna neměl co dělat. Černobílá krabice se nyní rozblikala a rozprskala, načež se na ní objevil kromě duchů také obraz drobného muže s vizáží nepříjemného bankovního úředníka s nápadně velkými ušními boltci.
"Mám tu část s kapitánem Troscou?" otázal se bez pozdravu.
"Ovšem," pravil kapitán, ukrývaje rychle láhev za zády, protože si teprve teď uvědomil, že je audiovizuálně nahráván a jeho protějšek má patrně i dokonalejší obraz, "Co s………račte …p...řát?"
"My dva se osobně neznáme, kapitáne," pokračoval mužíček a i na mrňavém monitoru televizoru Tesla bylo vidět jeho opovržlivý úšklebek nad kapitánovým současným stavem. "Ale jeden můj přítel jeví eminentní zájem se s vámi setkat. Týká se to té vaší malinké aféry kolem nanofosofru, víte? Jistý John Sever populární pod přezdívkou "Řezník z Marsu" by si s vámi rád o té záležitosti pohovořil. O samotě. Má totiž takový dojem, že jste mu poněkud zasáhl do vlastnických práv stran nanofosforových polí a už několik let vás přímo úpěnlivě shání. Budete-li se obtěžovat na naši loď, rád tuto záležitost prodiskutuje s vámi osobně." Po tomto vyčerpávajícím projevu se řečník odmlčel a než stačil kapitán něco odpovědět, objevil se v kabině transportní paprsek nevídané síly a přesunul kapitána na druhou loď i s poloprázdnou lahví whisky.
O´Craawa a zbytek posádky propadli okamžitě panice, což se projevovalo tím, že začali zmateně pobíhat po palubě, vrážet do sebe a bezhlavě mačkat čudlíky na palubních deskách. Pouze strojvedoucí Flinc měl dostatek duchapřítomnosti, takže část posádky uzemnil dobře mířenou ranou do spánku a zbytek si dal říct, že by bylo lepší se o celé záležitosti poradit.
"Podívejte se," začal Flinc, který nezaostával za kapitánem Troscou ve spotřebě alkoholu, ale měl rychlejší metabolismus, "Podívejte se, dokud toho starýho vožralu nedostaneme zpátky na palubu, tak tady skejsnem, dokud nám nevyhasne jádro a můžem se jít klouzat. Naštěstí tady ještě máte mě. Budeme vyjednávat, a když to nepomůže, ukážem svoji sílu."
Posádka byla poněkud skeptická a první důstojník O´Craawa se zeptal, v čem taková demonstrace síly má spočívat. Flinc ho s laskavostí sobě vlastní požádal, aby držel hubu, a chopil se komunikátoru. O´Craawa, který se ještě zcela nevzpamatoval z Flincovy rány, poslechl, ačkoli měl služebně vyšší postavení.
Pidimužík úřednického vzezření se ukázal na obrazovce brzy.
"Tak hele," začal Flinc, "dejte nám kapitána po dobrym nebo po zlym. Ale radil bych vám, aby to bylo po dobrym, nebo budou chlupy lítat."
Úředník se posupně zasmál: "To sotva. Můj přítel s ním právě debatuje a nechtěl bych je v této intimní diskusi rušit."
"No dobře, jak chcete," pravil výhružně Flinc a dal pokyn k ukončení spojení. Potom začal rozdávat úkoly: "Ty, O´Craawo, přines ten svůj starej magneťák, co si ukrad s kapitánem z toho muzea, vy dva mi přineste bedničku s nářadim, druhý důstojník skočí pro náhradní anténu, třetí jí přimontuje na vysílač, a vy se koukejte napíchnout na jejich interní vysílací systém a fofr jasný?!"
Když mu poslušná posádka přinesla požadované předměty, Flinc si je přeměřil opovržlivým pohledem a na chvíli se vytratil do své kajuty. Když se opět objevil, držel v ruce jakési tajemné pásky, zřejmě také velmi archaické zařízení. Na můstku to už tak vypadalo jako ve vetešnictví, Flinc se oháněl tu kladivem, tu jemnou mechanikou a když skončil, vyrostlo uprostřed místnosti monstrum připomínající robota, který prožil atomový výbuch.
"Tak a teď něco uvidíte. Tenhle kapitán naproti, to je totiž příslušník národa Nervounů, mají vytříbený vkus a sluch a vůbec nesnášeji hluk, falešný zpěv a podobně. Tak mu teda pěkně zahrajeme. Zavolejte mi toho kapitána - a ste už hotovej s tou štěnicí?!"
"Ano, kapitáne!"
"Nervouna máte na kanálu jedna!"
Flinc nasadil na tvář příjemný úsměv a nastavil se audiovizuálnímu snímači v celé své šíři.
"Co račte, pane důstojníku?" otázal se kapitán, který se dosud ani nepředstavil.
"Ale nic novýho, to už dávno znáte. Chceme svýho kapitána."
"V tom vám ovšem nemohu sloužit," pravil s drzou úlisností kapitán Nervounů.
"Zřejmě vám nedošlo, o co tady běží. Jestli nám okamžitě nevrátíte kapitána, zažijete něco moc nepříjemného."
"To sotva. Vy a ta vaše kocábka nás nemůžou ničím ohrozit. Končím spojení."
Flinc se spokojeně pochechtával a stiskl tajemnou páčku na svém přístroji. Posádka sledovala zařízení a kapitánovo počínání, monitor na palubní desce ukazoval tok dat proudících do éteru druhé lodi, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, byl tu transportní paprsek a v jeho středu kapitán, potácející se vlivem alkoholu i výslechu. Druhá loď poté nasadila takový warp, že to s Postřelenou tchýní hodilo o pěkných pár tisícovek kilometrů vzad a málem si urazila kus gondoly o asteroid.
"Díky," zasípal kapitán a upadl do mdlob.
"Odnést," rozkázal Flinc. "Oboje, ale opatrně," dodal s významným pohledem na kapitána Troscu i podivuhodné vysílací zařízení. "Koncert skončil. Bohužel si ho užili jen ti venku. Ale až bude čas a nálada, taky vám zahraju svou oblíbenou kapelu taky."
"A která to vlastně je?" otázal se s nelíčeným zájmem první důstojník O´Craawa.
"Přeci můj poklad z největších: slavný soubor Jódlujících Tyroláků! Tomu neodolá žádný Nervoun," dodal se smíchem. "O´Craawo, můžete se jakožto první důstojník chopit velení, já si musím ještě něco zařídit ve strojovně." Potom bez uzardění uchopil láhev s whisky, která zbyla po kapitánovi, a rozvážně opustil můstek.
O´Craawa se usadil v kapitánském křesle a zavelel: "Směr nula nula čtyři osm, warp jedna." A Postřelená tchýně se vydala za dalším dobrodružstvím.

Úskalí interpretace

21. května 2007 v 23:06 | lk |  Zápisník
Jako řada jiných, i já musím občas zužitkovat i texty myšlené jako referáty a seminární práce. Myslím, že téma interpretace je v kontextu médií velmi důležité a že tento článek také osvětlí některé mé postupy v tvorbě textů, které se některým čtenářům zdají být kontroverzní.
Od doby, co jsem poprvé slyšela slovo interpretace nikoli ve spojitosti s uměním, divadlem nebo hudbou, ale ve smyslu interpretace textů, uvědomila jsem si, že interpretací je celý život.
Člověk takto zjevně nemůže vztahovat pojem interpretace jen na psané texty nebo symboly, pokud se na věc podívá tak, že textem je jakékoli sdělení, pak s interpretací začínáme možná už před narozením, ale rozhodně krátce po něm, když slyšíme první slova a v teprve klíčícím zárodku vědomí je interpretujeme jako kladný nebo záporný pocit. Je lepší říci, že interpretujeme výrok, než že interpretujeme text, protože i mluvené výroky je třeba interpretovat a interpretace je o to složitější, že mluvené slovo je efemérní povahy a nelze se k němu bez záznamu vrátit.

Brel - Vysockij - Kryl, nová premiéra ND

18. května 2007 v 22:46 | lk |  Balet - domácí
O nové premiéře v ND čtěte ZDE nebo ZDE.
Fotografie z představení (autor Roman Sejkot):

Balady ve Stavovském

14. května 2007 v 11:08 | lk |  Balet - domácí
Na představení Balady Hany Litterové a Zuzany Lapčíkové jsem se do Brna nevypravovala, jako kdybych předem tušila, že nám ho dřív nebo později přivezou do Prahy až pod nos. Do Stavovského divadla jsem tedy šla se zvědavostí. Mám k představení několik velmi subjektivních poznámek.
Hudba. Zuzana Lapčíková za ni byla nominovaná na cenu Alfréda Radoka, odborná veřejnost ji vysoce ocenila. Hudba samotná je propracovaná a propojení lidové muziky s jazzem je nekonvenční nápad, ale taková žánrová směs mi k ryze venkovskému příběhu, odehrávajícímu se v blíže neurčené době, ale jistě ne v současnosti, nesedla. Pro drama, které se na jevišti rozehrálo, bych jako doprovod cítila daleko lépe čistou lidovou hudbu.
Příběh si mohl každý přečíst v programu už dávno, takže jsem věděla, co mne čeká. Některé party byly sugestivní, některé spíš ilustrativní, ale děj jako takový byl skoro překombinovaný. Neuvěřitelný. Copak se něco takového může stát? Copak něčemu takovému může divák uvěřit? Potěšil mne nečekaný závěr. Scéna, kdy se připraveného jedu napije někdo jiný, je opakovaná v dramatu, literatuře i samotné historii nesčetněkrát, tedy žádné novum, ale vzhledem k otevřenému konci synopse v programu to bylo neočekávané a svěží zakončení. I když jak říkám, celé je to příliš vykonstruované.
Myslím, že i v tanci by se dalo postupovat jinak. Výrazové prvky jsou samozřejmě věcí vkusu jednotlivce, někdo preferuje náznak, někdo naturalismus, někdo civilní hraní, někdo vypjaté emoce, takže tady můžeme spíš konstatovat, že šlo o narativní a expresivní způsob vyjádření, ale určitě tu byl větší prostor pro využití prvků z národních tanců (svatební veselí).
V celém představení pro mě nejvíc vynikli představitelé Juliány, Eva Šeneklová, která, jak se frázovitě říká, dává do role vše (ačkoli se tady nehraje na rozsahy, spíš na výraz) a Jana, Honzy Fouska, který ostatní tanečníky zjevně převyšoval technicky i elánem.
Celkově jsem od Balad čekala něco trochu jiného a musím přiznat, že ačkoli šlo o tragedii, když v sále zhaslo po posledním výstupu, dostala jsem ukrutnou chuť smát se na celé kolo. Ale to může souviset spíš s nervy z bakalářky :-)).

BBC: hluboce lidský příběh o baletu

9. května 2007 v 9:42 | lk |  Média
BBC na svých webových stránkách nemá jen suché zpravodajství, protože ví, že čtenáři potřebují čas od času rozptýlit, a tak jim předkládá i zprávy lehce skalndální nebo sentimentální. Zkrátka HLP, čili Hluboce Lidské Příběhy.
Nyní publikovala článek o talentované a dravé dívce, která se nevzdává snu stát se tanečnicí ani po boji s leukémií. Jedenáctiletá Nathalie Soffe ze západního Sussexu tančila před dvěma lety na soutěži i pod chemoterapií a teď tančí v English Youth Ballet v Coppélii, o svém zdraví však nikomu nic neřekla. Když se o tom ředitelka baletu dozvěděla, byla konsternovaná a překvapená její obrovskou vytrvalostí a zdatností. Celý článek je zde: http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/england/sussex/6601635.stm.

Ostré drápky jako dnes

3. května 2007 v 13:33 | lk |  Z literárních luhů a hájů
Při psaní bakalářky jsem se zase vrátila ke knížce dědečkových epigramů s názvem Ostré drápky. Na to, že vyšla v roce 1955, je v ní spousta materiálu použitelného pro dnešní dobu:
Tak to chodí
Nesmějte se pravdě té,
takových je mezi námi víc:
odhlasují všechno na světě,
potom nedělají nic.
Jak se do lesa volá
Kterak chápat tuto moudrost,
prozradím hned tobě:
Jestli zavřeš jedno oko,
tož já přivřu obě!
To by jeden neřekl
Paradox tento pravdivý je,
všichni mi dosvědčit mohou -
že tam, kde ruka ruku myje,
kapává špína z obou.
Po pravdě
Jsem lepším lyrikem či epikem? Či vynikám spíš v dramatu?
Kdo popravdě mi odpoví, zavázal si mne díkem.
Na jasnou otázku odpověď jasnou dávám tu:
Ze všeho nejlepším - toť nesporné - jsi obchodníkem.
Jiná doba
Dí Neruda: zapláče často humorist na skrytém místě,
neb duši zraněné jen samota je lékem...
Nu... dneska, pane Nerudo, v tom koutě našel byste
spíš jeho čtenáře. Jak brečí. Vztekem.
Zoopoetický
Jak ti tvůj zobák narostl, tak zpívej!
V tom přísloví je jistě pravdy dost.
Některých básníků však přesto netýká se.
Těch, kterým vlastní zobák nenarost.
(Vítězslav Kocourek: Ostré drápky, Praha: Mladá fronta 1955)