Duben 2007

Gert Weigelt - nestor německé taneční fotografie

26. dubna 2007 v 10:19 | lk |  Zápisník
Dá se považovat za nejslavnějšího a nejlepšího německého tanečního fotografa. Když člověk zapátrá na různých stránkách o fotografii, musí tomu dát za pravdu. Weigelt povýšil fotografii na umění, a tanec se mu fotografuje nejlépe už proto, že sám tanečníkem byl. Narodil se v roce 1943 v Kolíně nad Rýnem, spolupracuje se všemi významnými německými scénami, vadává každý rok kalendář a na stránkách ústředního německého tanečního magazínu Tanznetz.de má vlastní rubriku.
Stránky s jeho fotografiemi:

Hvězdný večer ve Státní opeře

17. dubna 2007 v 20:21 | lk |  Balet - domácí
S baletními galavečery se roztrhl pytel. Člověk nestačí běhat z divadla do divadla, z tiskovky na tiskovku. Ale úroveň programů je vysoká a bylo by škoda si je nechat ujít.
Ve Státní opeře to ze začátku vypadalo na frašku. Představení od sedmi vlastně začalo až před půl osmou, protože se na jeviště přišla vypovídat nevídaná řádka sbratřených činitelů. Večer uváděla Ruska, nicméně česky, což se dalo brát. Poté dostali slovo tři, mezi nimi byl tuším ředitel společnosti TVEL, která tuhle srandu s velké části sponzoruje, ruský velvyslanec Sokolov a bůhvíkdo ještě. Pokud jste nerozuměli rusky, měli jste smůlu. Všichni pronášeli procítěné řeči ve své mateřštině a ačkoli, jak mnozí vědí, mám pro ruský živel slabost, myslela jsem, že vylítnu z kůže. Vypadalo to jako sjezd ÚV a ne baletní večer. O titulkách nebo tlumočnících se asi v Opeře ještě nedoslechli. Pouze paní Livie Klausová, která přišla diváky pozdravit jako poslední, hovořila krátce a v obou jazycích.
Po tomto trapném úvodu se přikročilo k dílu a program naštěstí stál za to. Zahajovali Michal Štípa a Andrea Smejkalová s pas de deux ze třetího jednání Labutího jezera (černá labuť). Hudba z reproduktorů byla sice ohavná, ale nic si nezadala s produkcí vlastního orchestru SOP, aspoň se na ni dalo tančit. Andrea ale vypadala nervózně a její labuť nebyla ani zlá ani rázná a oběma se jim s Michalem povedlo dostat se v codě malinko mimo hudbu. Ale otvírák je vždycky problematické číslo, takže je potřeba oba dva ocenit.
Pak následoval duet Notre Faust proslulého Maurice Béjarta. Tančili Maja Dumčenko a Michail Lobuchin z Mariinky. Pro mě bylo cenné především konečně vidět nějakou Béjartovu choreografii na živo. Podání Maji a Mišky bylo působivé a jisté, takže skutečně bylo možné soustředit se na pohyb.
Následovalo pas de deux z Giselle (hřbitov) v podání Iriny Košelevy a Michaila Sivakova. Myslím, že tady by se Národní divadlo nemělo za co stydět, i kdyby se srovnávali naši s tímto párem z Musorgského divadla. Albert byl standardní, Giselle přesná a muzikální. Tradiční vílí kostým s křidélky. Malinko mě překvapilo pár odchylek v choreografii a pomalost nahrávky. Sergej hraje určitě mnohem rychleji a zejména ty rychlé výměny nohou, které jsou pro naše Gisellky noční můra, byly jednak pomalejší a jednak také nepoměrně jednodušší. Naše Giselle také neskáče ty tři soubre saut.
Další tančila Ivanka Illyenko Umírající labuť. Ze začátku byl trochu problém s osvětlovačem, který zřejmě zapomněl, kde ji má na jevišti najít. Ivanka tančila v normálním kostýmu labutě z Jezera, ne v kostýmu pro umírající labuť. Jak dalece to bylo z druhého balkónu vidět (ono toho moc vidět nebylo), technicky byla čistá, ale na to abych pozorovala výraz, jsem byla moc daleko.
Před přestávkou byl ještě duet ze třetího jednání baletu Manon Kennetha MacMillana (Manon umírá na lodi). Těžkou neoklasickou choreografii plnou zvedaček tančili Žana Ajupova a Igor Kolb z Mariinky. Žana byla neuvěřitelně jistá, přesná a ohebná. Na živo vypadá malinko zakřiknutě, ale výkon na jevišti je strhující. Igor byl velice lehký a mrštný a i po herecké stránce naplnil očekávání.
Po přestávce bylo na programu krátké adagio ze slavného pas de deux z Korzára (Ali a Medora), v podání Košelevy a Sivakova. Škoda že jen adagio, vážně nechápu, co bránilo sólistům, aby zatančili také variace.
Následoval duet ze třetího jednání Crankova baletu Oněgin (v programu chybně označen jako duet z jednání druhého), a to v podání Ivanky Illyenko a Alexandra Katsapova. Duet se mimořádně vyvedl, technicky i herecky. Ivanka se v roli Taťány už zcela zabydlela.
Dobře působil také duet ze Spartaka v podání Michala Štípy a Jany Přibylové, na jejíchž krásně klenutých nártech spočinulo nejedno oko se závistí. Tento duet je jedním z nejlepších míst Kyselákova Spartaka.
Pak se na jeviště vrátil pár z Musorgského, zatančili duet z Popelky v úpravě ruské choreografky Marie Bolšakové. Přiznám se, že tato choreografie na mě neudělala ten největší dojem, i když tanečníkům nešlo upřít jistotu. Šlo o neoklasiku bez špiček, ale mně osobně tam cosi chybělo.
Pak následovala ryzí moderna z dílny Alexeje Ratmanského s názvem Middle Duet. Tančili opět Žana a Igor z Mariinky a ačkoli byla choreografie relativně dlouhá, byla tak nápaditá, že nebylo možné se ani na chvilku nudit. I zde se projevily nekonečné dispozice obou tanečníků.
Závěr programu patřil pas de deux ze IV. dějství Dona Quijota, tančili Lobuchin a Dumčenko. Michail měl konečně ve variacích možnost předvést, co v něm vězí a nad čím se kritika tak rozplývá. Pověsti o jeho skocích skutečně nelžou a publikum to také náležitě ocenilo.
Publikum bylo velice vstřícné, snad ještě víc než v Národě dva dny předtím. Květiny dostali všichni - jak jsem čekala - a část tanečníků je pak s gesty španělských grantů hodila mezi diváky. Je to sice pěkné gesto, ale kdyby tohle udělal můj tanečník s mými růžemi, tak by to byly poslední, co by kdy dostal. Naštěstí ho to nenapadlo.
Na stránkách TA si budete moci brzo přečíst rozhovor s Michailem Lobuchinem. A když říkám rozhovor, tak míním rozhovor, ne výcucy z cizích článků. Michail je jen o půl roku starší než já, statný modrooký blonďák, který si je velmi dobře vědomý svého talentu. Sebevědomí mu nechybí, ale ještě se to nezvrhlo a chová se docela příjemně:-).

Balet Gala v ND: Příjemný večer s klasikou i modernou

15. dubna 2007 v 21:39 | lk |  Balet - domácí
Pravidelní čtenáři Tanečních aktualit již vědí, že hlavní cenu Phillip Morris Ballet Flower Award získala sólistka ND Brno Eva Šeneklová a vedlejší cenu má Ivona Jeličová z Plzně. (Mezi námi, Ivona Jeličová mi nepřipadá jako začínající talent, tady šlo asi spíš o vyvážení skóre Thálií - jmenované byly letos obě).
Balet Gala má podtitul Setkání v Praze a je to správný název. Je to sice galapředstavení a každý účinkující si dává záležet, aby předvedl to nejlepší, ale atmosféra připomíná opravdu setkání starých známých. Tím spíš, že tentokrát bylo i neobyčejně živé publikum. Kdo všechno byl k vidění mimo účinkující? V šéfovské lóži profesor Vašut, ve čtyřce vedle se přišel ukázat bývalý předseda vlády Paroubek. Žádné představení, kde zrovna nevystupuje, nevynechává Ivana Mikešová a na balkóně se uhnízdila Klára Kutilová. Dále byl spatřen Honza Kodet, Tereza Podařilová, Michal Štípa a někteří zástupci tisku a aktivní kritiky. Nechyběla samozřejmě ani paní Markéta Kyliánová, tentokrát odložila tmavé barvy vyrazila v zeleném kostýmu.
Úvod patřil cenám. Petr Zuska působil jako vždy seriózně, ale když si zástupkyně firmy Phillip Morris a zástupkyně vnějších vztahů ND, která překládala její slova, předávaly asi deset minut mikrofon, napadlo mě, že to snad s technickým zázemím ND nemůže být tak zlé, aby nemohla mít každá svůj. Na scénu přibyl předseda poroty Harapes a také paní Livie Klausová. Předání proběhlo bez potíží, je výhoda, že u Morrise se po nikom nechce, aby se před publikem svěřoval se svými pocity. Nakonec přišel ještě jeden bod, dedikace celého představení české tanečnici, baletní mistryni a choreografce Růženě Mazalové k jejímu jubileu. Tímto se mínilo patrně šedesáté výročí jejího nástupu do ND. Na scénu přikvačila nesmírně vitální dáma v růžovém kostýmku, které by nikdo nehádal osmdesátku. Dojatá umělkyně tak trochu zavzpomínala na to, jak tu před šedesáti lety stála jako Viktorka, a jaké bylo její životní snažení předávat dál své zkušenosti.
Jak vypadal celý program? Čtěte dál.

Balet Gala ND jako vždy na poslední chvíli čili Malá reportáž od sv.Anny

4. dubna 2007 v 21:32 | LK |  Zápisník
Dnes odpoledne byla v baletu ND tiskovčička k chystanému Baletu Gala, který bude 14. dubna ve 20:00. Dozvěděli jsme se, jaký bude program a jakou strašnou práci to dá ho sestavit. Petr Zuska tam nebyl, patrně zrovna zkoušel svou novou choreografii se souborem o patro výš (se Sólem pro tři se začalo, jen co byla z krku premiéra Romea, takže se dá předpokládat, že kolem toho nebudou nervy a lítání). Za Petra to vzal Martin Rypan, pak tam byla za firmu Phillip Morris paní Jaroslava Hájková a Vašek Janeček jako zástupce poroty. Jako poslední (Helena Bartlová uvedla jako "to nejlepší na konec") tam byla Adélka Pollertová, jednak jakožto tanečnice, která vystoupí na představení, ale hlavně jako čerstvá držitelka Thálie. Všichni mluvili sice normálně, ale stejně je moc nebylo slyšet, takže diktafon byl zbytečný. Asi po dvaceti minutách se jeden z vyšších zaměstnanců oddělení osmělil jít vypnout klimatizaci, takže slyšitelnost se trochu zvýšila. Ale vcelku bylo nahrávání zbytečné, nic závratného jsme se nedozvěděli.
Program a zprávu si můžete přečíst na domovské stránce TA.
Václav Janeček nám popisoval strasti zařizování galavečera, na kterém se má sejít víc zahraničních hostů, jak se všechno mění, ruší, stálé nebezpečí, že někdo bude mít neschopenku nebo záskok… my to všichni víme, ale stejně bychom asi uvítali, byť s rizikem, znát hostující tanečníky s větším předstihem, než je deset dní…
K ceně Phillip Morris Ballet Flower Award je novinka hlavně to, že nám neřekli, kdo ji dostal. Na to budeme muset počkat až na 14. dubna, kdy bude předaná na úvod galavečera. Maně mě napadá, co budou dělat ti, kteří se tam nedostanou. Doufejme, že ČTK bude mít svého člověka v hledišti. Konec konců tam půjdu i já, ale nikdo po mě nemůže chtít, abych psala zprávu o půlnoci… Prý se letos urodilo mnoho zajímavých inscenací a profiluje se spousta šikovných tanečníků, které porota bedlivě sleduje, takže letos bylo vybírání obzvlášť obtížné. Já tipuji na nějakou oblast. Základní pravidlo, byť nepsané, je, že PMA nedostane nikdo dvakrát.
Paní Hájková zavzpomínala na to, jak se s cenou před 14 lety začínalo a jak by ji ani nepadlo, že tu takhle s námi bude po takové době sedět. Nicméně řekla jednu důležitou věc, a sice že vzhledem k tomu jak se mění podmínky pro tanec atd., uvažuje se o inovaci, která se objeví v konceptu dalšího ročníku. Nebylo řečeno, o co se jedná, ale zřejmě bude nutné zrušit striktní označení ceny pro "klasický tanec", aby byl trochu širší záběr, protože repertoárový vývoj si to žádá.
Poslední slovo měla Adélka Pollertová, která nejprve řekla pár slov k Thálii, doufám, že budu citovat z poznámek skoro přesně, že byla: "nadšená a překvapená, protože jsem doufala, ale nevěřila tomu, takže moje první prožitky byly entuziastické". O Baletu Gala říkala, že je to pro tanečníky vzrušující událost, protože se setkávají se svými kolegy a kamarády, se kterými by se jinak neviděli, takže i osobně je to pro ně krásné, a že pro ně hodně znamená i vystoupení v Národním divadle, které je krásné a má krásnou scénu, i když trochu malou, protože když je člověk dlouho v zahraničí, je krásné se na ni vrátit, takže kolegové se na to těší a berou tuhle komorní scénu za svou domácí.
Když došlo na dotazy, zavládlo jako obyčejně trapné ticho. Když se Helena už už chystala to rozpustit, pokusila jsem se vymáčknout alespoň otázku na Adélku, protože jsem už všeobecně známá jako mlčenlivý novinář a mám dojem, že někteří lidé si ze mě dělají srandu. Položila jsem trapnou otázku, co pro Adélku znamená Thálie.
"Je to pro mě velké povzbuzení, takový impulz, že člověk nic nedělá nadarmo, že i když všechno není vždycky ideální, že má cenu jít dál a dál pracovat. Pro mě osobně je to obrovské ocenění i z toho důvodu, že do baletu Romeo a Julie jsem šla z druhé linie, z druhého obsazení, takže o to větší jsem měla radost. A ukazuje to také, že ne vždy je schůdná a jednoduchá cesta ta nejlepší." Tolik Adélka Pollertová.
Povzbuzena dotazem, vzala si jedna dáma slovo a hodila do ringu otázku, jestli se ND moc neodklání od klasické linie směrem k moderně (nebylo to rovnou obvinění, ale fakt je, že na tuhle otázku tam měl bát Petr). Odpovědi se pohotově chytil Vašek Janeček, který začal rozkládat o tom, jaké je to v různých zahraničních souborech, příkladně v Dánsku, a že jsme na tom úplně stejně jako ve světě a že máme Jezero, Louskáčka, Šípkovou, Giselle a Raymondu a že i Cranko (Oněgin) je dneska klasika, takže se akorát otevírají ty repertoárové nůžky, ale nikdo nic nepotlačuje. Pak padl dotaz od pí. Krakešové, proč se nehraje častěji Zlatovláska, a na to Janeček i Rypan spustili litanii o sestavování programu a hádkách s ostatními dvěma soubory Národního divadla, skuhrajíce také na nedostatek budov. První dáma se ještě jednou ozvala s dotazem, jestli by nebylo možné balet a upoutávky na něj dostat do ČT2 jako dřív, ale Janeček na to chytře odpověděl, že to je otázka spíš do našich řad. Protože někteří z nás už byli netrpěliví, zhasla tímto slibně se rozvíjející diskuse a tiskovka byla u konce.
V kuloárech se ke mně potom donesly další novinky, a sice že se bude už končit s Ibburem, protože se špatně prodává, ale že proti zprávám pramenícím z brožur předplatného, bude příští sezónu přece jen nasazena Giselle i Raymonda. Takže z toho plyne naučení, že kdo neviděl Ibbura, měl by využít představení 21. června, protože možná bude poslední.

Labutí jezero v SOP - první dojmy

2. dubna 2007 v 9:58 | LK |  Zápisník
Na Labutí jezero v Opeř byly po premiéře slyšet velmi dobré ohlasy. Premiéru tančili Nikola Márová a Michal Štípa, takže se obecenstvo zdá se plně soustředilo na ně. Představení, na které jsem se dostala já, se konalo 1. dubna ve 14 hodin odpoledne, ale nemyslím si, že to byl jednoznačný úspěch.