Únor 2007

Car Men - premiéra tanečního film Jiřího Kyliána na ČT 2

28. února 2007 v 11:24 | LK |  Zápisník
V měsíční krajině tušimické hnědouhelné pánve natočil v loňském létě choreograf Jiří Kylián a režisér Boris Paval Conen původní taneční film inspirovaný Bizetovou Carmen a luxusním modelem Tatry 87. Film, v němž vystupuje kvartet tanečníků NDT III - Sabine Kupferberg, Gioconda Bafnuto, David Krügel a Karel Hruška je snovým preludiem o lásce a automobilové sexy symbolice. Film vzdává hold klasické černobílé grotesce prostředky filmové i pohybové řeči. Snímek Car Men, který vznikl v kooprodukci NPS a České televize Televizní studio Brno, ČT 2 odvysílá v sobotu 3. března 2007 ve 20.15.
Zdroj: Divadlo.cz

John Neumeier oslaví 65. narozeniny

23. února 2007 v 21:23 | LK |  Balet - zahraniční
Významný tanečník choreograf, ředitel Hamburského baletu John Neumeier se narodil 24. února
1942 v Milwaukee v americkém státě Wisconsin. První taneční vzdělání získal v rodném městě, později studoval v Kodani a v Královské baletní škole v Londýně. V roce 1963 ho v Londýně objevili Marcia Haydée a Ray Barra, kteří ho přivedli ke Crankovi do Stuttgarter Ballet, kde se časem stal sólistou a měl možnost uvést své první choreografie. Pak v letech 1969-1973 vedl baletní soubor ve Frankfurtu nad Mohanem. Od roku 1973 je ředitelem a hlavním choreografem Hamburg Ballett při Hamburské státní opeře, ze kterého udělal jednu z vedoucích scén německého tanečního umění a vydobyl jí brzy mezinárodní uznání.
Pokračování ZDE
A pro zdatné němčináře několik externích odkazů:
Stimme.de
Stuttgarter Nachrichten
Hamburg Ballett
A Ivan Liška pro Abendblatt

O Nezvalovi a Rimbaudovi

23. února 2007 v 10:51 | LK |  Z literárních luhů a hájů
Minulou sobotu jsem v Brně navštívila představení Úplné zatmění. Samo o sobě je to věcička, která by vystačila na delší reportáž (jedná se o tanečně činoherní životopis Paula Verlaina a Arthura Rimabauda, podle stejnojmenné divadelní hry vznikl také film, fotodokumentace je na stránkách Národního divadla Brno, www.ndbrno.cz)….třeba když bude čas, ještě se tomu budu věnovat.
Kromě tanečního byl to ovšem také zážitek literární, a to hned v několika směrech. Jednak to mně samotné připomnělo, že i když se nějakou dobu zabývám tancem, tak pravým domovským přístavem je pro mě literatura a poezie, je to něco, co se u nás dědí, prostředí, které mě formovalo od nejútlejšího věku, bylo vždy jaksi literární, jako dítě jsem žila obklopena přírodou a knihami. Zatímco divadlo je objev prahu dospělosti, do kterého člověk spadne po hlavě, ale jak dlouho vydrží, to je ve hvězdách. To je ale teď vedlejší.
V představení zaznívají verše, není jich tolik, kolik by mohlo být, ale zazní tam několik stěžejních básní Rimbaudových, které by člověk měl znát. V programu chybí údaj o překladu, je to z hlediska celého představení nepodstatný detail, ale každému pořádnému knihomolovi chybí. Ačkoli není těžké tuto informaci odvodit poslechem. Už když zazněly první dva verše Opilého korábu, rozblikal se mi v hlavě nápis, který neonovými barvami poetismu vymaloval jméno Nezval. Sotva jsem se vrátila domů, zahájila jsem vykopávky v knihovně, až jsem v zadních řadách objevila sborník básní A.Rimbauda z roku 1977. Ty verše tam byly a skutečně je překládal Nezval.
Už od té doby, co se mi někdy ve třinácti letech dostaly do rukou Básně noci, vede u mě Nezval jako nejlepší básník. A celý český poetismus, který tak krásně vybruslil z celosvětového šílenství surrealistické poezie a vdechl jí hravost a okouzlení světem, nepohrdal rýmem a zpěvností. Vůbec jsem toho názoru, že poezie má nejen odrážet dobu, ale že by určitá její část měla čtenáři přinášet radost a povzbuzení, třeba i programově.
Nezval si vytvořil naprosto charakteristický styl, i když se občas maskoval (52 hořkých balad studenta Roberta Davida ale odhalil Karel Čapek docela jednoduše). Je to poezie, která se sice vyvíjela, někdo může tvrdit, že v závěru i degradovala, ale i když se měnil obsah, myšlenková náplň i jednotlivé směry, v jejichž duchu se nesla, tak tam celou dobu zůstaly jisté zákonitosti. Třeba způsob kladení zvláštních a cizích slov na konci veršů nebo charakteristický rytmus, který činí básně ze všech Nezvalových období snadno čitelné - je zdánlivě jednoduchý, ale velice těžko napodobitelný. Jsou to básně, které nikdy nepostrádají lehkost a které plynou, do slova a do písmene.
Když jsem však poslouchala v divadelním hledišti Opilý koráb, napadlo mne, že není tak docela správné, abych Nezvala poznala už v první řádce. Ty verše jsou znamenité a plynou volně, lehce, přesně tak jako jeho vlastní, a jsou takové v celém tom velkém výboru. Jenže myslím, že Nezval se v nich tolik prodral na povrch svou skladbou veršů a svou vlastní poetikou, že z Rimbauda tam zbylo asi málo. Nepředpokládám, že se během nejbližších let naučím francouzsky, abych si mohla číst poezii v originále, ale kdybych mohla, vrhla bych se na ni hned. Protože bych chtěla slyšet francouzského básníka, ne českého, i když byl výborný. Srovnejme si třeba začátky dvou básní těchto mužů:
Opilý koráb A.Rimbauda v překladu V.Nezvala:
Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.
Alpy V.Nezvala (sbírka Sbohem a šáteček):
Nepřítel patosu a kravských barvotisků
mám hrůzu z modlitby jež páchne operou
Když snil jsem třicet let nad jedním kopcem písku
nedám se zdrtiti tak snadno nádherou
Není možné si nepovšimnout stejného rytmu, střídání slabik, snad i podobného ducha. Nechci říct, že z Rimbauda v těch překladech nic nezbylo, ale je určitě z velké části překryt svým překladatelem.
Je to tedy otázka, kdo má poezii překládat. Když velký básník to jistě dovede, ale vydává se v nebezpečí že svou vlastní poezií přebije původního autora, a i když slova budou podobná, tak výsledná poetika bude zkrátka patřit překladateli. Něco podobného se říká i o Horovu překladu Evžena Oněgina. Zde by zase bylo zapotřebí, aby obě knihy přečetl rodilý mluvčí a sám vynesl rozsudek. Bavíc se o tomto tématu jednou se známými, řekl mi jeden, že Horův Oněgin se nedá číst a že Puškin je úplně jinde, že ten psal verše, které jsou lehké, až z toho srdce zpívá, zatímco náš překlad je těžkopádný a šroubovaný (nebo něco v tom smyslu). Na druhou stranu, normální překladatel, který nemá básnické cítění, by snad byl schopen přeložit slova a vyhledat ve slovníku rýmy, ale těžko by výsledným tvarem byla poezie. Ale když z překladu tolik vystupuje jeho tvůrce, je to až výstražné a znepokojující.
Každý čtenář sahá po překladech světových básníků a myslí si přitom, že čte JE, a přitom ho ani nenapadne, že možná čte poezii někoho docela jiného…

Taneční soutěž Prix de Lausanne - výsledky

20. února 2007 v 21:19 | LK |  Balet - zahraniční
Na 35. ročníku mezinárodní taneční soutěže se stala vítězkou jihokorejská tanečnice Sae-eun Park. Druhou cenu a Cenu publika získala Japonka Mai Kono, třetí cena šla znovu do Jižní Koreje...

Zemřela zakladatelka National Ballet of Canada

20. února 2007 v 21:18 | LK |  Balet - zahraniční
Ve věku 85 let zemřela 19. února Celia Franca, tanečnice a choreografka britského původu, která v roce 1951 založila v Torontu soubor National Ballet of Canada. V letch 1951-74 byla jeho ředitelkou.

Festival mladých tanečníků v Berlíně

18. února 2007 v 22:02 | LK |  Balet - zahraniční
Od 15. do 18. února se v Berlíně konal 4. ročník mezinárodního tanečního festivalu Tanzolymp, který je určen účinkujícím z řad dětí a mládeže. Jedná se o setkání spojené se soutěží a závěrečným představením. Přes 400 žáků státních i soukromých tanečních škol z nejrůznějších zemí se sešlo na půdě Ruského domu vědy a umění v berlínské Friedrichstrasse, aby se před zraky profesionálních tanečníků a pedagogů poměřili v jednotlivých kategoriích: klasický, neoklasický a moderní tanec, lidový tanec, jazzdance i pop. Mladí tanečníci jsou rozděleni ještě do čtyř stupňů podle věku (účastnit se mohou od 8 do 21 let). Ti nejlepší nakonec zatančili na závěrečném představení.
Od založení festivalu je prezidentem poroty Vladimír Vasilijev, někdejší tanečník moskevského Balšoje, po jeho boku usedá osm porotců, letos například dvě první sólistky Staatsballett Berlin Naďa Saidakova a Věra Načeva nebo ředitelé Královské baletní školy v Londýně a v Antverpách Gailene Stock a Kimmy Lauwens. Celý festival je financován sponzory.

Korzár: trocha rešeršování aneb Opožděná premiéra zrcadlem německého tisku

15. února 2007 v 18:35 | LK |  Balet - zahraniční
Laskavý čtenář jistě uzná, že vypravovat se za baletem do zahraničí je nad možnosti řadového občana a novináře naší vlasti, ačkoli se tam často dějí podivuhodné věci. Naštěstí je všude přehršel tištěných médií a jejich elektronických mutací, ve kterých se těmto událostem věnuje pozornost, která by domácímu šéfredaktorovi přivodila na poradě nervový otřes. Stačí tedy letmý pohled do kulturních rubrik našich nejbližších sousedů, a hned vidíme, která témata rozpoutala po zásluze debaty nad směřováním současného umění.

Ivan Liška opět boduje

15. února 2007 v 15:17 | LK |  Balet - zahraniční
Zdali je nová premiéra Korzára v Bayerisches Sttasballet München, kterému šéfuje rodák Ivan Liška, skutečná trefa do černého, o tom se v Německu rozproudila živá diskuse, ale nemůže být pochyb o tom, že ve vztahu k veřejnosti je Liška šéf, kterého by chtěli mít všude.
Příkladně vymyslel novou vzdělávací exkurzi pro školní dítky, "Ballett-Werkstatt". V pondělí 12. března se totiž otevřou prostory baletu v Prinzregententheatre pro návštěvníky z řad školní mládeže od 11 let a za poplatek 5 euro se mohou dívat na dopolední zkoušky sólistů a souboru. Sám ředitel pro ně připravuje program, ve kterém je seznámí se zákulisním chodem baletu a předvede jim "jak to vzniká". Tomu říkám příkladná péče o vzdělání mládeže.

Přebuzská rašeliniště

12. února 2007 v 11:38 | LK |  Fotogalerie
Ještě něco ke Krušným horám

Z Romea a Julie 11.2.

11. února 2007 v 20:42 | LK |  Zápisník
Tenhle víkend byl balet Romeo a Julie zajímavý z několika důvodů. Nemoci a zranění v souboru se sešly obzvlášť nevhod. Všechna tři představení (jedno v pátek, dvě v neděli) odtancovali v titulních rolích Adélka Pollertová a Michal Štípa, a rychlý záskok potřeboval taky náš Merkucio Alexandre Katsapov. Z Düsseldorfu se uvolil sólista Alexej Afanassiev, který tu byl na podzim s Y. Vámosem balet nastudovávat. V civilu a na první pohled by člověk řekl - nic zvláštního: štíhlý blonďáček s úsměvem na rtech tichého hlasu a téměř zakřiknutého vzezření. A na scéně, jaká proměna! Hotový živel (a taky má obarvené vlasy), energický, svižný, hravý, pohotový…rovnocenná náhrada - tedy na tom jevišti. Rozhodně lepší varianta, než kdyby se to někdo snažil zplichtit narychlo v souboru.
Odpolední představení 11.2. mělo pár dalších charakteristických znaků. Roli Tybalta si odpoledne zatancoval Radek Vrátil, před časem ji musel narychlo nastudovat, takže je jasné, že se nespokojí s jedním představením a konec, občas ho tedy v roli uvidíme. Sice se netváří špatně, ale je kapánek těžkopádný. Zato Adélka a Michal, už tak výborní, se dneska překonávali i po výrazové stránce. Bylo to lepší než na premiéře a daleko víc na mě děj zapůsobil.
Docela se chytali i diváci, což je jinak jev řídký, ačkoli v prvním jednání ještě nedocenili ložnicové pas de deux. Ale ono to vždycky chvíli trvá, než se divák rozehřeje. Po přestávce už to bylo lepší, oceněny byly sbory, plavně skákající Konvalinka i malý Ital Mantellato, který za svoje grand pirouettes nesklidí zasloužený potlesk, jen když v publiku sedí samí ignoranti. No a co je nejdůležitější - bylo prakticky vyprodáno.

O Spartakovi ještě jednou

10. února 2007 v 17:03 | LK |  Balet - domácí
a na vlastní riziko:-)
Tuto poznámku pod čarou, trochu stylisticky učesanou, najdete brzy na www.tanecniaktuality.cz.
V Brně měl 19. a 20. ledna premiéru balet Spartakus. Jeho choreografem a režisérem je Jiří Kyselák, který chce diváky v představení zavést do antického světa a zahrnout jej emocemi i vyprovokovat k zamyšlení. Mnohého diváka ale vyprovokuje spíš k otázce, co tím chtěl vlastně básník, tedy choreograf, říct. Máme tu příběh, ale odvyprávěný trochu překotně, příběh, který také nijak nepřekračuje hranice svého žánru.
Spartakus Arama Chačaturjana, který se obvykle uvádí v nejméně dvouhodinové verzi, je v Brně zkrácen na dvě 45minutová dějství. To může být pro diváka pohodlné, ale nutné škrty v libretu ubírají ději podstatně na přehlednosti. Jednotlivé pasáže postrádají návaznost a soudržnost, mizí motivy jednání postav. Děj například nepodává vysvětlení, proč došlo ve Spartakově vojsku k rozkolu (nebo je to tedy jen velmi těžko k postřehnutí). Některé pasáže jsou pak až groteskně krátké, jako třeba útok spartakovců na Crassův palác, který je otázkou několika mávnutí meči, a ne opravdového boje. Nezbyl čas ani na Frýgiino sólo nad mrtvým mužem, spokojí se s pokleknutím u jeho těla.
Tak typicky "mužský" balet, jako je Spartakus, by měl ukázat soubor v plné mužnosti a síle, ale už samotný triumfální pochod imperátora na začátku má daleko k monumentální podívané. To je dané nejen přece jenom nepříliš velkým počtem tanečníků (i když soubor posílili pro tento účel i studenti brněnské konzervatoře), ale především podivnými krokovými variacemi římských legionářů, které by slušely možná spíš varietním umělkyním než vojákům. Na mnoha místech, kde si hudba přímo říká o svižné tempo pohybu, choreografie vázne, a do toho se občas rozjíždí i synchronizace souboru. Začlenění operního sboru, který v prvním dějství musí odzpívat své vokály, není zdaleka nenápadné, snad by bylo lépe, kdyby tito netanečníci byli méně na očích, i když jen stojí.
Aby to snad nevypadalo, že představení propadá na celé čáře, jsou v něm i lepší momenty, jako duety Spartaka s Frygií nebo tanec Harmonida s Aeginou. Ovšem i zde postavy ožívají spíš díky vlastním kvalitám a nasazení tanečníků, kteří do svých rolí bez výjimky dávají všechny emoce. Ať už je to Spartakus v podání Michala Štípy, který je neohroženým vůdcem i žárlivě milujícím manželem (a kromě toho má krásně odlehčené skoky), křehká Frýgie Jany Přibylové a Harmodius Jana Fouska, mladý a horkokrevný, nebo lstivá Aegina Hany Hoskovcové a Crassus Michala Pimka, který se zdá být skoro hračkou v Aegiiných rukách.
Co je v naprostém nesouladu, to je scéna a kostýmy. Vypadá to, že obojí bylo vytvořeno se zcela jinou myšlenkou. Zatímco kostýmy jsou v typicky historizujícím stylu a propracované do detailů, odosobněné kulisy v kontrastu k nim vypadají jako nedokončené. Kdyby tam byl alespoň náznak inspirace antickou architekturu, nebo ji naopak opustit zcela i v kostýmech.
Spartakus jistě jako známý příběh přitáhne diváky do divadla a výkony tanečníků stojí za povšimnutí, ale jako celek není velkou událostí ani průkopnickým dílem, které by přineslo novou interpretaci námětu, který je přeci dost současný a nadčasový. Zbylo v něm mnoho nevyužitých možností a tvůrčího prostoru, který mohl být uchopen jinak a nově, a zůstává tak do značné míry nevyužitou šancí.
Výsledný tvar ale je asi tím, co si choreograf přál, vždyť píše, že chce zapůsobit na emoce diváků, ani slovo o novotách a filozofování, je však otázkou, jestli by právě nebylo načase přijít s novým pohledem na tento padesát let starý balet, který není nutné opečovávat jako petipovskou klasiku. Jinou otázkou jistě je, jak by to přijalo publikum, ale nepodceňujme jej. Zůstat u jedné formy je zárukou, že se divák neurazí, na druhou stranu je tu nebezpečí jistého konzervatizmu.

Máte rádi secesi?

9. února 2007 v 16:06 | LK |  Fotogalerie
Já ano

Zemřel choreograf Glen Tetley

2. února 2007 v 9:15 | LK |  Balet - zahraniční
Ve věku 80 let zemřel v pátek 26. ledna americký choreograf Glen Tetley. Jak napsal americký list New York Times, Tetley byl ale mnohem známější ve "Starém světě", v Evropě, než v Americe (kde tvořil choreografie např. pro American Ballet Theater, Dance Theater of Harlem, Houston Ballet anebo National Ballet of Canada).
Vlastním jménem Glenford Andrew Tetley Jr, narodil se 3. února 1926 v Cleevelandu a dětství prožil na předměstí Pittsburghu. Příběh svého mládí promítl do choreografie "Pierrot Lunaire" (1962), která byla jeho prvním velkým úspěchem. Vystřídal několik škol, zkoušel studovat medicínu, nějaký čas byl i u námořnictva a po roce 48 studoval balet v New Yorku, mimo jiné u Marthy Graham nebo v Balanchinově škole. V roce 1956 se stal jedním ze zakládajících členů Joffrey Ballet, tančil ve skupině Jeroma Robbinse a v letech 1962-1969 měl vlastní baletní skupinu Glen Tetley Danca Company, kterou musel rozpustit z finančních důvodů. Potom na dlouhý čas přesídlil do Evropy, ale nikde nezapustil kořeny natrvalo. Po příchodu sem pracoval např. v Netherlands Dance Theater, jako choreograf po boku van Manena dva roky také jako umělecký ředitel.
V letech 1974-1976 vedl baletní soubor ve Stuttgartu, který převzal po předčasně zasnulém Johnu Crankovi. Do Stuttgartu přišel ještě na jeho pozvání. K baletům, pocházejících z tohoto období, které ho nejvíc proslavily, patří "Le Sacre du Printemps" a "Daphnis a Chloe" anebo "Voluntaries", choreografie, která byla vlastně elegií na smrt Cranka. Úplně první byla ve Stuttgartu uvedena už v roce 1973 jeho choreografie "Mythical Hunters", a bylo to vlastně poprvé, kdy se soubor setkal se skutečně moderním - či současným - tancem.
Do jeho choreografií se propisovalo vše, klasický balet, který obdivoval, současný tanec, i muzikál (než odešel z Ameriky, pracoval i na Broadwayi), a hudební inspiraci nehledal v minulosti, ale ve tvorbě skladatelů 20. století. Tetleyho posledním dílem bylo "Lux in Tenebris", choreografie pro Houston Ballet v roce 1999.
České publikum zná Tetleyho choreografii Sphinx na hudbu Bohuslava Martinů, kterou uvádělo Národní divadlo v komponovaném večeru Amerikana II (sezóna 2001/02), tehdy také autor přijel sám svůj kus se souborem nastudovat.
Ačkoli
Tetleyho působení ve Stuttgartu nebylo dlouhé a odešel více méně pro neshody se souborem, v následujících dekádách se do Stuttgartu vracel. Naposledy minulý rok, kdy stuttgartský balet uvedl k jeho osmdesátinám komponovaný večer z jeho choreografií. Tehdy také prohlásil: "Mám vždy radost, když mohu přijet do Stuttgartu, protože tu zůstal kus mého srdce. Člověk má vzpomínat jen na to hezké."
Drážďanský Semper Ballett uvádí na počest Glena Tetleyho 7. února 2007 jeho balet "Voluntaries", hlavní roli bude tančit Jiří Bubeníček.
Zdroje: TanzNetz.de, NYT