Nad novou premiérou Romea a Julie

13. prosince 2006 v 19:43 | LK |  Balet - domácí
Tak máme za sebou další premiéru baletu Národního divadla. Vámosova Ramoea a Julii, uvedeného v Německu v roce 1997, očekávali diváci s nedůvěrou, jako ostatně každou snahu o přesunutí klasické látky do současnějšího prostředí.

Pokud ponecháme stranou otázku, co se v představení stalo s Shakespearem, můžeme říct, že šlo o premiéru neobyčejně vydařenou. Zasazení děje do třicátých let nepůsobí ani nemístně ani krkolomně, i když konzervativnější část publika bude vzdychat po renesančních kulisách. Titul má ale potenciál přitáhnout mladé publikum: jako příběh o mladé lásce do sebe diváka dokonale vtáhne, a historické prostředí někdy mladé lidi od návštěvy divadla naopak odrazuje.
Vámos úmyslně vynechal postavy Chůvy a Rosaliny, která má v mnohých verzích své místo, trochu odsunul do pozadí pátera Lorenza a méně prostoru dostal i Paris. Neuvidíme ani knížete, respektive z něj vidíme jen ruku vztaženou s okénka projíždějící limuzíny, prostředí také není definované jako Verona, může jím být kterékoli italské město. Scéna je minimalistická a dobové kostýmy decentní. S Prokofjevovou hudbou naložil Vámos podobně jako s Čajkovského Louskáčkem, přeskládal partituru podle svého libreta, ale logicky. V jeho verzi vyniká modernost hudby, vystupují z ní i ozvuky dobových hudebních proudů, které by v ní člověk v prostředí renesanční výpravy vůbec nehledal. Velmi efektně zapracoval Vámos hlavní notoricky známé téma rytířského plesu do scény plesu v černých šatech, kde nechal výhružný motiv na jevišti vplynout do stylizovaného tanga.
Vámosův choreografický slovník sahá od využití klasických póz a mužských skoků (výstupy montekovské trojice nebo variace dítěte ulice) až téměř po modernu (výstupy, ve kterých se seznamujeme s Julií, jsou už za neoklasikou). Při pohledu na Julii v prvním dějství si divák možná maně vybaví Klárku z jeho Louskáčka. Důležitou úlohu hrají ruce, které v pas de deux stále vykreslují prostor, naznačují neuskutečněná objetí nebo plaše nedokončená setkání dlaní.
Alternace má zatím pouze hlavní pár: na prvním obsazení (Ivana Mikešová a Matěj Urban) je vidět souznění s choreografem, respektive to že Vámos si oba protagonisty zpracoval od začátku k obrazu svému, druhý pár (Adéla Pollertová a Michal Štípa) byl ponechán víc sám sobě, což se odrazilo na charakteru obou obsazení. Ivana Mikešová a Matěj Urban jsou dvě zamilované děti, přesně v duchu Vámosova prohlášení, že jeho Romeo a Julie je vlastně taneční činohra. Staví na vypjatých emocích a příběh prožívají až do tragického konce, kdy oběma věříte každé gesto. A maskují se tak technické nedostatky, které jsou ve srovnání se zkušenými sólisty občas patrné. Matěj Urban má zřejmě nakročeno na dobrou kariéru a i Ivana Mikešová se velké role zhostila velice dobře; bude ale záležet na tom, jak budou oba v dalších rolích umělecky vyzrávat.
Adéla Pollertová a Michal Štípa vstupují do děje skoro jako postavy z jiného světa, ze světa romantických baletů. Po taneční stránce je každý jejich výstup pastvou pro oči, technická jistota, lehkost, a kultivovanost pohybu a v neposlední řadě dokonala partnerská souhra v pas de deux splňují nejvyšší požadavky na estetiku tance. Adélčina Julie také nenechá nikoho na pochybách, že kromě veselého děvčátka je zároveň dámou. Pokud první obsazení je víc "činoherní", druhé je stoprocentně taneční a emoční prožitek je neméně realistický.
Postava Tybalta byla svěřena Jiřímu Kodymovi, který ji kromě technické preciznosti naplnil i nefalšovaným vztekem. Jako Benvolio vystupuje Viktor Konvalinka, který opět zúročuje lehkost i komediální talent. Bezkonkurenční je Alexandre Katsapov v roli Merkucia, kterou si na jevišti očividně užívá. Ze souboje Merkucia s Tybaltem se tady stává náhoda (patrně nejméně shakespearovská část představení) a kordy realisticky nahradila pistole, Merkuciovo umírání je herecký koncert (je trochu paradox, že scénu Merkuciova zastřelení otevírá hudební part předepsaný k umírání původně Tybaltovi).
Dobře zpracovanou postavou je také uhlazený až úlisný hrabě Paris Pavla Pišana a svůj malý prostor dobře zužitkovali i bratři Vrátilové jako přátelé Tybalta. Do představení přibyly postavy čtyř dětí žebrajících na ulici, kde skvělý výkon podává zejména mladý sborista Mattia Mantellato. Všechny sborové scény jsou neobvykle precizně secvičené a synchronizované. Představení jako celek je výborně nazkoušené a po emotivní stránce na diváka zapůsobí.
Teď ovšem přichází to "ale". Youri Vámos nás neustále ujišťoval, že jeho Romeo a Julie je nefalšovaný Shakespeare a že ho respektuje. Jenomže Shakespeare není jen příběh o nenaplněné lásce dvou lidí, těch je literární historie plná a není to výsada renesance.
Kdo jsou Shakespearovi Romeo a Julie? Mladí lidé z vysoké společenské vrstvy, kterým ve štěstí brání svár mezi rody, který udržuje v mezích vládce města Verony. Ale u "našeho" Romea a Julie znejistíme: jsme ve společnosti nebo v sicilské mafii? Hrdinové se střílí, vůdce projíždí v drahém voze a na Romea posílá nájemné vrahy… Chvílemi to opravdu nevypadá, že spolu soupeří "Dva rody vznešené a mocné stejně".
Vámosův neoklasický slovník neobdařil hlavní hrdiny vyjádřením dobrého vychování a společenského postavení. Zejména Julie: v podání Adély Pollertové je zřejmá určitá kultivovanost, ale to nebude tak docela otázkou chorografie. Julie ve Vámosově podání je rozjívená holka, která se ve společnosti necítí dobře, což není logické: ples u Kapuletů nemůže být její první, a ona přesto vypadá přinejmenším neohrabaně. I když i jiní autoři zdůrazňují její téměř dětské mládí a nezkušenost, bývá ve svém prostředí přirozená. Také Juliin odpor k nápadníkovi nemusí být už od začátku tak očividný. Shakespearova Julie je zprvu svolná provdat se za toho, koho jí rodiče určí, názor změní až po seznámení s Romeem, a tím se zdůrazňuje proměna její osobnosti (předtím říká matce: "Budu hledět, abych se zahleděla,/ protože vím, že vy byste to chtěla"). A má také smysl pro rodinnou soudržnost, je vtažena do sporu obou rodů, a proto prožívá se svou láskou také vnitřní boj: "Má lásko, z nenávisti zrozená,/ sotva se rodíš, osudem zrazená,/ osudná lásko, vyvedlas to skvěle:/ milovat musím svého nepřítele". U Vámose tento aspekt nenajdeme vůbec.
Romeo je o něco jednodušší postava, toho rodinné nepřátelství míjelo, měl ostatně jiné zájmy - své lásky. Poslední byla krásná Rosalina. S ní někteří počítají jako s postavou, i když v Shakespearově hře se o ní pouze hovoří. U Vámose zmizela docela, ale s ní i část Romeovy povahy. V expozici je Romeo dokonce rozverný a veselý. "Stihla ho zlá a černá melancholie/ a nikdo neví, co mu vlastně je," stěžuje si ale Romeův otec podle Shakespeara. Náš Romeo se sice později také vzpouzí jít na ples ke Kapuletům, ale vlastně nepoznáme, jaké má důvody. U Shakespeara spočívá jeho proměna v tom, že Romeo, který si už mnohokrát myslel, že je zamilován, dá se říct, že miloval víc svou lásku než její objekty a vyžíval se ve svých stescích, najednou poznává něco jiného ("Rosalina? Co je to za otázku?/ Teprve dnes jsem poznal pravou lásku"). Je to přerod, který tady není přítomen.
A Romeova permanentní zamilovanost je důvodem, proč Shakespeare přivedl na scénu Merkucia. Tedy jedním z důvodů, druhým je Shakespearův postup přivádět do tragedií komické postavy a situace (zde by to byla ještě vyškrtnutá chůva). Merkucio ale hlavně svým občas přízemním žertováním zlehčuje Romeovu zamilovanost a snílkovství. Pravda, bylo by obtížné převádět tu například monolog o královně Mab, ale tato i jiné pasáže dramatu ukazují, že Merkucio není jen šaškující kavalír, ale má jistý druh životní moudrosti, kterou skrývá v žert. Náš Merkucio si dělá legraci ze všech a ze všeho, a na jevišti je to samozřejmě milé a vděčné, ale nejde to do hloubky. Také jeho souboj s Tybaltem je převrácen. V této verzi Merkucio umírá, aby zachránil Romea, na kterého Tybalt míří pistolí. Merkucio Romea odstrčí a je sám zasažen, zemře tedy z obětavosti. Shakespeare mu ale připravil jinou smrt a měl pro to důvod: Romeo aktivně zasahuje do souboje, aby mu zabránil, stává se nepřímým viníkem Merkuciovy smrti a jeho tragedie je o to větší. Kníže Verony také poslal Romea do vyhnanství a zmírnil mu tím jinak předepsaný trest smrti, zatímco Vámosův anonymní pohlavár se nerozpakuje dát rozkaz Romea odklidit (dva Tybaltovi společníci se vydávají za Romeem s nabitými zbraněmi).
Řeknete - časové zasazení si vyžádalo změny. Ano, vyžádalo, jistě se musí uznat, že potkat za první republiky skupinu mladíků, kteří šermují na chodníku, by bylo neobvyklé. Ale je-li nutné dělat zásahy do příběhu, už to není Shakespeare, je to na motivy Shakespeara. A je to naprosto v pořádku, ale pokud autor sám svými slovy diváka vybízí, aby sledoval shakespearovskou linku v představení, musí počítat s výhradami.
Divák se může ptát i na to, jestli je Shakespearovo drama dnes natolik přijatelné, aby stálo za to všechny jeho složky převádět do taneční podoby, když se někdo rozhodne z něj udělat balet. A jestli na to máme dost energie a času. Nebo je lepší vybrat jen hlavní motiv? Žijeme v době, kdy se vše zestručňuje a zjednodušuje - je tedy pro nás Shakespeare už příliš komplikovaný? Je nutné měnit časové zařazení klasického díla, je renesance už tak vzdálená doba, že jejímu příběhu nemůže choreograf a divák uvěřit, je to už jen klišé (popřípadě není lepší se uchýlit k úplné abstrakci, kdy se oprostíme od všeho kromě ústředního tématu lásky, která překonala smrt)? Je to otázka konzervativnosti či modernosti publika nebo snad pohodlnosti vypravěčovy? Kdo komu se tady vlastně přizpůsobuje: publikum choreografovi nebo choreograf požadavkům publika? Youri Vámos je renomovaný choreograf a jeho Romeo a Julie má nepochybně úspěch, ale pořád je to jenom jedna z mnoha verzí a stále se drží spíš v okruhu německého diváctva nebo východní Evropy (například Lublaň). Divácky nejžádanější jsou stále "klasické" verze, a nemusí to být jen otázka realistických kulis. Jurij Grigorovič představil na přelomu 70. a 80. let Romea a Julii téměř na prázdné scéně, ale šel ve stopách prvního ruského uvedení a působí dodnes silně i z pouhého videozáznamu. Ve světě jsou nejhranější historizující verze Johna Cranka (1962) a Kennetha MacMillana (1965) a diváctvo jim stále aplauduje - MacMillanova verze byla letos poprvé představena v Německu v Karlsruhe a je to jedna z událostí sezóny. Nicméně Vámosova verze si své diváky našla, a najde je i v Praze.
Pozn.: Citáty z hry Romeo a Julie pocházejí z posledního vydání (Atlantis, 2006, překlad Martin Hilský).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama